tvořím tvory

Vecpala jsem se se svými obavami na gyndu. Obrázek nemám, musíte mi věřit, ale viděla jsem miminko ležet na zádech. Už to není jen blobík, ale má ručičky a nožičky. Smála jsem se tak, že mi UZ poskakoval po břiše a dr se zlobila, že nemůže odečítat. Vše v normě, ale strachy se nějak zvětšujou s miminem. Na velkej screening a genetiku jdeme za dva týdny. Matters of faith.  Zdálo se mi, že jsem to řekla sestře. Seděla v houpáku ve starý kuchyni a nějak nereagovala.  A zahostovala jsem si na blogu kamarádek  s ucelenějším delším textem. 

Včera mi bylo hrozně slabo, nepříjemně. (I tak jsem ale brněnský podzemí prolezla tam a zpátky.) Pošťuchuje mě to v oblasti dělohy a jsem nervózní. Ještě před půl rokem jsem nevěděla, jestli dítě chci. Ještě před čtvrt rokem jsem nevěděla, jestli to půjde. Ještě před týdnem jsem nevěděla, jak moc mi na tom může záležet. Nelituju, že to ví tolik lidí. I kdyby to nemělo vyjít, tu radost, co jsem prožívala v posledních týdnech právě díky sdílení, mi nikdo nevezme. Ale bojím se. I když nemám _žádné_ příznaky, co se zmiňují jako podezřelé. Nekrvácím. Necítím ostrou bolest. Paradoxně jsem komusi cca převčírem říkala, jak jsem překvapená, že nemám úzkosti. Pravda, pokud se nic neděje, nemám je. Teď je mám.  Ale, Brno. Myslím, že v letech 2004-2009 jsem tuhle trasu jela tak stokrát. Někde mám štos lístků, co jsem sbírala. Některý jsem měla popsaný, protože se vztahovaly ke konkrétním cestám. Jako když jsme přijely s kamarádkou na kurz matematiky před začátkem semestru, a na něm potkaly lid...

Poslední dny: -- Se děje větší než malé množství věcí, co mě dojímají k slzám. Oh wait. Poslední dobou mě všechno dojímá. Což je trochu legrační, protože to je, řekněme, out of character. (Nejvíc mám slzy v očích, když to všechno někdo bere úplně normálně, a já se na tom svezu a připadám si normálně taky.) -- Jak se víc bavím s lidmi, co měli dítě nedávno (zoe, def, K.), tak se na sebe občas dívám z dálky a říkám si, co se to děje. Řešíme všechno od početí až po gympl. Je mi v tom zvláštně dobře.  -- Přemýšlíme o dalším domě, tentokrát menším, levnějším, ale vyžadujícím dost nezbytné stavební zásahy. Will keep you posted.  -- Dneska jsem trochu nervózní z pocitů v děloze. V pondělí si zajdu na gyndu, pro jistotu. (Není důvod k panice, myslím, ale stejně jsem chtěla zaskočit a jahůdku zkontrolovat.)  Víc než dřív se snažím být tady a teď, v tom pocitu. Se vší tou nejistotou, se vší tou nadějí. Není pravděpodobný, že to ještě někdy prožiju, a už nikdy to neprožiju poprvé. T...

Zažívám hrdost a dojetí. To druhý jsem čekala, to první nikoliv. Další emoce, kterou zažívám je bláznivá radost (nepochybně hormony). Myslím na to, jak to bude těžký, ale víc na to, jak to bude krásný.  V terapii jsme dnes probíraly cestu k sobě sama a vyslovila jsem si několik věcí.  Jednak, důvěra v proces. Myslela jsem si, že budu neustále rozbitá úzkostí, že je něco špatně (vždycky může být). Ale jsem klidná. Proč bychom zrovna já a muž nemohli mít krásný zdravý dítě?  Druhak, důvěra v sebe sama, aka přijetí vlastní odlišnosti, se kterou jsem vždycky měla problém. V mých 20. letech mi lidé říkali, že jsem arogantní a sebevědomá. Ve skutečnosti jsem byla extrémně nejistá a neměla jsem žádnou emoční inteligenci. To se splete snadno, zejména pokud člověk nosí výrazně barevný hadry a potřebuje u všeho bejt.  Tohle téma hodně souvisí s mojí sestrou, se kterou sdílíme nejistoty a úzkosti, ale kterou bohužel nepotkala ta potřeba se hledat a definovat tak dlouho, dokud t...

Jdu rovnou z gynekologie , oznamuju, když se v pátek večer doma potkáváme s pár lidmi. Nekecám, ve středu jsem po dr šla do práce, na letiště a do Londýna. Strávila jsem dvě noci v 5* hotelu (podruhé v životě, olol), jeden den v kanclu druhý práce (o tom za chvíli), a v pátek po snídani s B vyrazila zpátky na Luton a do Prahy.  Zatímco se mi děje třešinka, děje se mi taky dreamjob. Imposter syndrom občas nemá co říct. Kdybych se chtěla pochválit, řeknu, že jsem si za roky konzultování vyvinula sedmej smysl pro to, kdy má smysl se snažit a kdy je good enough good enough. Nebo jsem prostě líná. Nebo nedokážu dělat věci, který mi přijdou nesmyslný. Tak jako tak jsem v Londýně s lidma, co jsou kurva úspěšný veškerým objektivním měřítkem brainstormovala herní mechaniky pro jejich apku. Na závěr mě všichni objali (now we are on hugging basis), řekli, že měli many breakthroughs, a chtějí, abych přijela znova. Doufám, že z tohohle aktuálně šestitýdenního projektu bude něco víc.  No al...

Nejenže se rozchází skutečný věk a věk podle poslední menstruace. Něco říká doktorka a něco apka. Nicméně, borůvka má (měla včera) 15 mm a je z ní třešeň. A my máme obrázek.  Paní doktorka pravila, že máme ukázkové miminko, tak ať nám to vydrží. A už mám průkazku a termíny; od prvního odhadu se zas až tak neliší. Furt je to ale hroznej bizár. Tohle jsme stvořili. Zázrak. Masakr. Život. 

 

Paradoxy těhotenství: Miluju spánek a jídlo. Momentálně spím skvěle a jím za tři. Ale hlavou se mi honí poznámky jako "já bych si v tomhle věku na spánek sáhnout nenechala" a jímá mě hrůza. Bojím se, že už teď nejsem dobrá máma. Že se budu nenávidět, až se mi v noci nebude chtít vstávat. Že nebudu zvládat nepředvídatelnost. Že nebudu trpělivá. Opět cituju: "Vždycky se to začne ubírat směrem, který sama nejsem schopná ovlivnit. Nemoci, emoce, vši, pláč, můžu se snažit sebevíc, ale vypnout děti nejde."  Takže, zkráceně řečeno, úzkosti. Obavy. Do toho bolest ze světa. Nejasnost co s prací, nejasnost, kam se podít. O domu přesvědčená nejsem; je pocit, že to pravděpodobně je skvělý místo pro dětství, dost, abychom vyplázli mnoho milionů? Přijdu si sama v pocitu, že kolem mě už všechny odrodily. Nemůžu si na úzkosti vzít prášek, a tak většinou vařím. Produkování jídla je uspokojivější než práce.  Zítra letím do Londýna. Pracovně. Zároveň chci a zároveň se toho děsím. Přip...

Už docela dlouho, cca od loňského léta, se rozhlížíme po potenciálním vlastním domě. Já mám požadavky jako ne za raketu a blízko Prahy, takže je logický, že jsme toho zatím moc neviděli, a co jsme viděli, tak nám většinou padalo na hlavu už na prohlídce.  Intermezzo: Jsou lidi jako můj muž, kterým je celkem jedno, kde žijí. Zvyknou si. Já jsem extrémní vypisovač požadavků, což se mi ještě daří skrývat, ale pravda je, že nemám ráda změny a taky mi způsobuje úzkost slovo hypotéka. Kdyby to tak nebylo, koupila bych si s první prací byt na Letný za pár mega, ale v týhle časový linii se nevyskytujeme. Většinou nějakou naprostou náhodou skončím někde, kde se mi vlastně hrozně líbí. Tak to bylo v Berlíně a je to tak i teď v DC, kde se teprve po nastěhování ukázalo, kolik lidí bydlí v okolí a evčírky mohly zdárně pokračovat (i když lidi, co se sem zatím neodvážili, existují a není jich úplně málo). Ale stejně se vždycky děsím, že se mi tenhle krok nepovede zopakovat.  Dům, co jsme vid...

Namísto bytí teď a tady jsem tehdy . Potkala jsem se Leou, dávnou kamarádkou z dob, kdy nám věk začínal dvojkou a kdy jsme byli tak bezstarostný, že to víc nejde. A strávila jsem část dne s někým, koho jsem už dlouho neviděla -- s jednadvacetiletou verzí sebe. Tou ztracenou, nejistou, zamilovanou, milující víno a tančící nocemi.  Ráda bych řekla, že je to tak dávno, že to nestojí za řeč, a že jsem ráda svým vědomým já a už ne tou nejistou holkou, pro kterou je všechno strašně citlivý. Je to ale tak jednoznačný? Tehdejší já se naváží do mateřství a těhotnejch kámošek. Tehdejší já je ve světě úplně ztracený a zmatený, a přece si čtu ty tehdejší emoce se závistí. Žárlím na ni, tu mladou holku, která může udělat tolik rozhodnutí (nějaký dobrý, hodně blbejch). Vím, co mám: Všechno, co můžu chtít a všeho toho si cením. Jen ne těch dvacet. Jen ne tu naivitu, horký noci, všechno nový, zamilovanost a Floydy a pocit, že se může stát úplně cokoliv. Kdybych tehdy věděla, kam dojdu, bylo by to ...

Přepočítala jsem všechno, takže dnes opět začínám sedmý týden. Včera jsem to řekla mámě, měly jsme spolu hezkou chvíli cestou z Masaryčky na Národní. Doufám, že má radost, i když ji moc neukazuje a i když je taky trochu skeptická před koncem prvního trimestru. Jak jsem pochopila -- mám kamarádku, co bude rodit v půli června -- skepse je na místě a strach a hrůza se budou vracet pořád. Ale hlavně, bylo to hezký. Cítila jsem se v tom dobře. Cítím se v tom dobře. Sdílet s vlastní mámou něco tak čistě ženskýho, dělat to jemně a nenásilně (zdravím sestru). Nejde se úplně vyhnout sdílení. Někdy je to praktický, někdy se chci podělit o radost. Ale čím víc lidí to ví, tím víc panikařím.  V sobotu se jdeme dívat na dům, co se nám už chvíli líbí. Někdy, jako převčírem v noci, jsem zahlcená nadějí, jaký by to mohlo být. Povídáme si do usnutí o tom, co se nám na něm líbí (obloha, stromy, bazén). Dneska ráno mě děsí hospodářská krize a zkouším investovat do akcií, ale vykašlu se na to. V životě...