Sedmý týden: Strach a naděje v DC

Přepočítala jsem všechno, takže dnes opět začínám sedmý týden. Včera jsem to řekla mámě, měly jsme spolu hezkou chvíli cestou z Masaryčky na Národní. Doufám, že má radost, i když ji moc neukazuje a i když je taky trochu skeptická před koncem prvního trimestru. Jak jsem pochopila -- mám kamarádku, co bude rodit v půli června -- skepse je na místě a strach a hrůza se budou vracet pořád. Ale hlavně, bylo to hezký. Cítila jsem se v tom dobře. Cítím se v tom dobře. Sdílet s vlastní mámou něco tak čistě ženskýho, dělat to jemně a nenásilně (zdravím sestru).

Nejde se úplně vyhnout sdílení. Někdy je to praktický, někdy se chci podělit o radost. Ale čím víc lidí to ví, tím víc panikařím. 

V sobotu se jdeme dívat na dům, co se nám už chvíli líbí. Někdy, jako převčírem v noci, jsem zahlcená nadějí, jaký by to mohlo být. Povídáme si do usnutí o tom, co se nám na něm líbí (obloha, stromy, bazén). Dneska ráno mě děsí hospodářská krize a zkouším investovat do akcií, ale vykašlu se na to. V životě bych si nemyslela, že mě budou zajímat akcie Rheinmetallu. Ale v životě bych si nemyslela hodně věcí.  

Občas úplně zapomenu, že se to děje. Občas se děsím, když nepozoruju nic (což je většinou), a mačkám si prsa, abych si připomněla ten jediný skutečně hmatatelný důkaz. Mám nějakou lehkou infekci, volali z gynekologie, že mám v moči leukocyty, otestujeme znova, ale prý se nemám znepokojovat. Bylo by super se neznepokojovat. Příliš mnoho informací škodí. Příliš málo taky.

Dnes začínám novou práci. Dva dny v týdnu dělám pro českou firmu, chodím do kanclu a mám přístup k neomezenýmu kafi. Ode dneška další dva dny v týdnu dělám pro anglicko-americkou firmu. Rozpočet a zkušenosti oproti té české krát milion. To by mi mohlo pomoct nemyslet na nic kromě práce...