tvořím tvory

Jeli jsme do Brna na sraz lidí kolem expedice, což pro mě znamená mix pocitů, nostalgii až na půdu a těžko definovatelnej pocit ztráty identity. Tohle jsou lidi, se kterýma jsem mezi svýma dvaceti a třiceti zažila strašně moc - akce v Brně, Ostravě, Úpici, cesty na koncerty, nekonečný noci, mnoho smíchu, mnoho pláče. Lidi kolem ex, se kterým jsme tehdy tvořili TEN PÁR, o kterým si všichni myslí, že vydrží navždy. A vzpomínky na vysokoškolský bezčasí, první dospělý bydlení — a postupnej vpád reality, vlastních omezení, strachů, sobectví, ultimátně korunovaný rozchodem, vleklým a nepříjemným, zakončeným tím, že jsem se dala poprvý dohromady s Mužem, ale to už je jinej příběh. Byť jedeme do Brna autem, nikoliv vlakem, byť nejedu sama, ale s mužem a dítětem, má páteční večer příchuť podobnýho vzrušení, jako tehdy. Na sraz vtrhnu jak velká voda, sama vynesu kočár s malou do patra, vhodím do sebe pivo, nepoznám jednoho ze svých brněnských chlapců, pochlubím se zásnubním prstenem, a zmizím sm...

M. je tančící miminko a nejvíc miluje Bittersweet symphony. Úplně se rozsvítí, když ji slyší, má takovej specifickej výraz, a vypadá, jako by se nejraději roztancovala sama. A našla si ji taky sama, když ji hráli někde, kde jsme obědvali. Jak název, tak text dost shrnuje, jak se poslední dobou cejtím.  Došly mi dvě věci.  Zatímco se M. víc a víc směje (ona je hrozně usměvavý miminko), zasáhne mě ten pocit, jak ji strašně miluju. When you know you know it, but can't say it yet. Samozřejmě se to nějak děje dřív, ale teď to vím a cítím a vnímám.  A pak nesu kompost na kompost a dívám se, jak naše réva hází pupeny a o kolik se zvětšilo listí na malinách a jak pěkně se zelená rybíz a nevím - jak dlouho se budu ještě moct radit o zahradě s mámou.  Při předání domu jsme si natočili videa, ale kdyby se něco dělo, kdybychom potřebovali něco pochopit, můžeme zavolat. Mámě můžu zavolat, jak zastřihnout révu a kompostovat kompost, ale jednou to nebude a já nevím, jak daleko to j...

Dneska nemám nic zásadně filozofickýho. Jen ještě bdím nad spánkem jednoho kocoura, jednoho muže a jednoho miminka. Objevování Města se zpomalilo, M. chytla rýmu, takže jsme zakoupili odsávačku a trápíme vlastní dítě. Není to příjemný ani za mák, ale to už tak je, že děti dělaj hmatatelnější příjemný i nepříjemný reality. Sestimsmiř, řekla bych dospělýmu; jí konejšíme a hladíme po tvářičce, zatímco odsávačka běží a dítě řve.  Něco plyne furt stejně: Muž jezdí do práce velice ranním vlakem a tyhle dny mě dost serou. I když si s malou poradím, jsem příliš dlouho se svejma myšlenkama, bez přerušení, bez pauzy, bez možnosti udělat doma něco zásadního. A tak dělám nezásadní věci: Pomalu odkrývám stěhovací sedimenty v krabicích a určuju stálý i nestálý lokality předmětům. Nebo přesouvám nábytek v obejváku (již 3x). Potřebujeme tu zatrolenou pohovku, abychom se mohli někam všichni společně večer svalit. Další pokus, tentokrát v lutzu, proběhne v následujících dnech. Ideální pohovka neexis...

Je mi líp i hůř. Vzácná příležitost: miminko usnulo na muži. Jsem ve strašně horký vaně se svíčkou a vínem. Děje se toho strašně moc. Nic není daný: zdraví bližních, životy domácích mazlíčků, jak dlouho se tady budu moct cachtat. Zprovoznili jsme veslařský trenažér, cvičím. Vyčerpali jsme vodu z bazénu (co se držela v krycí plachtě), sezóna se blíží.  Taky jsem vyčerpaná. Samotný vlastnictví domu ve mně vyvolává hodně uklízecích OCD. Kdybych mohla, furt něco leštím. Ale nemůžu. Interaguju. Dítě je nej nej nej. Nejkrásnější, nejsladší, nejzvědavější. Zaskočilo mě to, ten přerod ze zvířátka ve vědomou bytost. Směje se na všechny, je neuvěřitelná. Mateřství je pomalej živel velikosti a intenzity sopky. Pod povrchem se toho děje hodně. Na povrchu je mírno.  Chtěla jsem velkou rodinu a mám ji. Dnes tu byla sestřenice s dětmi, teta se strejdou. Zítra jedeme za mužovou větví. Patřím. A reflektuju a řeším, jak a kde brát energii pro sebe. Vypnout. Stačí mi málo. Stejně už mi zase chyb...