Duben, ještě tam budem

Dneska nemám nic zásadně filozofickýho. Jen ještě bdím nad spánkem jednoho kocoura, jednoho muže a jednoho miminka. Objevování Města se zpomalilo, M. chytla rýmu, takže jsme zakoupili odsávačku a trápíme vlastní dítě. Není to příjemný ani za mák, ale to už tak je, že děti dělaj hmatatelnější příjemný i nepříjemný reality. Sestimsmiř, řekla bych dospělýmu; jí konejšíme a hladíme po tvářičce, zatímco odsávačka běží a dítě řve. 

Něco plyne furt stejně: Muž jezdí do práce velice ranním vlakem a tyhle dny mě dost serou. I když si s malou poradím, jsem příliš dlouho se svejma myšlenkama, bez přerušení, bez pauzy, bez možnosti udělat doma něco zásadního. A tak dělám nezásadní věci: Pomalu odkrývám stěhovací sedimenty v krabicích a určuju stálý i nestálý lokality předmětům. Nebo přesouvám nábytek v obejváku (již 3x). Potřebujeme tu zatrolenou pohovku, abychom se mohli někam všichni společně večer svalit. Další pokus, tentokrát v lutzu, proběhne v následujících dnech. Ideální pohovka neexistuje, to jsem si jistá. Ideální nic neexistuje. A já sedím v obýváku a kojím a přemýšlím, jak sladit kovově šedou s teple hnědou a vanilkovou a mám chuť všechno natřít na bílo a polepit funky tapetama. 

Podnikla jsem výpravu za občankou, s miniobčankou. Úřad tu není jeden, ale dva. Adresy Náměstí 1 a Náměstí 51 jsou překvapivě vedle sebe, neboť náměstí společně uzavírají. Kdyby mohly, drží se za pacičky a tvoří spolu oblouky. Občanky jsou v tom druhým, modernějším baráku, který ovšem nemá vstup pro kočárky. Ochotná paní mi ukazuje, že musím bokem, a dokonce mi otvírá zamknutý dveře (ehm), ještě mě nasměruje k osobním dokladům, ale už nedodá, že od nich mě dělí asi tucet schodů a já mám kočárek. Nahoru mi pomůže pán, pak následuje kolečko občanka - ne, vy musíte na správu obyvatel - musíte zaplatit v přístroju u vchodu pod schodama, ten kočátek vám pohlídám (nejdřív jsem napsala pohlodám) - s papírkem k občance, udělat fotku, kterou končí moje éra východoněmecký feministky ze sedmdesátek, s chlupatejma nohama a nepovedenou ofinou, a pak už jen snést kočárek dolů, protože okolo není nikdo, kdo by mi pomohl. Miniobčanka to naštěstí celý prospí. Pak už jen do staršího baráku, kde schody nejsou, přihlásit se ke svozu odpadu a hurá z krpálu domů. 

Že ten samej den, zatímco jsem tohle obíhala, přišla sms, že včera objednanej nákup v IKEA bude k vyzvednutí 13-14 na parkovišti za Tescem, mě trochu zaskočilo. Teda víc než rychlost doručení to, že pokud si zásilku nevyzvednu, budu bit a objednávka se zruší. Auto v Praze, tak jsem nakonec popadla kočár, krosnu a IKEA tašku, a namísto do kopce jsem se vydala z kopce. Pán tam skutečně stojí s autem 13-14 a vydává zásilky - co jsem původně považovala za výdej v nějakým krámě, protože jsem přehlídla slovo "mobilní" u "výdejového okna", je prostě dodávka. Ale díky bohu za to, teď mám hromadu stejnejch dóz a chlupaten kobereček před vanou. 

Pak byly taky Velikonce a to jsme byli na Vysočině a lezli do rybníka. M. vozila sestřenice, mužův bratr má novou přítelkyni se třema dětma, takže fullhouse - dvě starší holky jsme načapaly v nerdí debatě o Červeným trpaslíkovi - tady je svět ještě v pořádku. V pondělí jsem ještě zvládla dizorganizační masterpiece, z oběda se stala večeře a sauna, opět fullhouse, ale tentokrát doma. Saunovali jsme podruhý a je to blaho, fakt že jo. Sice to vytříská baterku od solárů, ale je to paráda. Tentokrát otestováno s Margit a BB, že se tam vejdeme i tři. A uvařila jsem kohouta z místní farmy, kterýžto byl lahodný. 

Dneska jsem zvládla začít konverzaci s Claudem ohledně setupu naší chytrý domáccnosti, skrze což jsem chytřejší i já, a navíc si nepřipadám jako 100% matka na mateřský, ale jen 90%. Jo a chlupatý nohy taky nemám, včera jsem zvládla dokonce i delší sprchu. (Začínám mít pocit, že blog by s místo tvoření tvorů měl jmenovat tvoření plků.) A teď s dovolením odpadnu.