Třicátý první týden: Rodinný pře-citlivosti

Krize mají tendenci rozvracet starý pořádky. Zpracovaný věci dělají pápá a moje terapeutka má kšeft. To by se asi dělo i bez těhotenství, ale takhle se to děje krát sto. A vnímám to krát milion. 

Naší rodinou vede pomyslná rozdělující čára. S tátou v lecčems nesouhlasím, ale ve výsledku jsme si podobný. Ať už to určily geny nebo výchova, jsem po něm -- chytrá, nezávislá, s touhou po chápání věcí (a občas nesmiřitelnou kritikou na sebe i ostatní). Vynechme dnešní ne-hádku (nejen v pubertě obrací děti oči v sloup) o tom, že on rozhodně na mámin hypotetický pohřeb její rodinu zvát nebude, i moje mediační schopnosti maj svoje meze. Pozoruju. Analyzuju, jak jsme se my a oni dostali zrovna sem. Netrpím tím, co moje máma, která se neumí ptát pomalu ani na příjemný věci, natož pak na nepříjemný. Ale na druhý straně jsou máma se sestrou -- a já se nechci rozepisovat o tom, že jsou věci, co na nich nemám ráda. Ale je mi smutno, protože ona propast se rozevírá a ve mně se v těhle týdnech něco zlomilo. Nevratně, mám dojem. A je otázka, co je moje interpretace, a co se děje doopravdy. A kde mi moje vlastní tvrdohlavost nedovoluje ustoupit nebo zkusit vidět to, co vidí druhá strana. Protože jsem jako můj táta, přála bych si vést racionální debatu. Přála bych si, aby věci byly fér, vyložit argumenty (jeho táta byl právník), zamyslet se nad nimi a k něčemu dojít. Protože jsem furt něčí sestra a dcera a mnou samotnou zmítaj emoce, chápu, že to nejde. 

Ty věci, který aktuálně bolí nejvíc, sahaj hluboko. Mohla bych říct, že mi vadí, že máma je na sestřině straně ve věci, kde jsme se já i oba rodiče shodli (jsem myslela) jinak. Mohla bych říct, že když je táta sdílnej a já se dozvídám podrobnosti o jejich vztahu, tak je to pro mě neuchopitelný a často hrozný (Dodnes si vzpomínám, jak byla vzteklá, když jsem vlastní hloupostí a nevědomostí dopustil, že Forman byl napsaný na mě.) Antiteze k tomu, co budujeme tady. Celý to je klubko věcí, ze kterejch pocházím, který neustále třídím, co si nechat, co si nenechat. Pýcha na sebe sama, kam jsem došla. Strach z toho, jak hrozná je to náhoda, a kdybych o to přišla, co ze mě bude (to je silnej strach napříč celým těhotenstvím). Chvílema je uspokojivý tomu racionálně rozumět (Berneho hry), ale většinu času vnímám tu propast, na jejíž druhý straně jsou lidi, kterým, jak jsem si teď musela připustit, tak úplně nevěřím. Vnímám, že mámina očekávání vůči mě (kdyby sestra měla zůstat sama, tak jsi říkala, že se o ni postaráš) a sestře jsou diametrálně rozdílný. Že to není jen já a sestra, ale že ke mně má podobnej vztah jako k tátovi. Očekávání, že se budu chovat tak, jak chce ona. Nebudu. Učím se říkat, ano, ty to máš takhle, já to mám jinak. V tomhle všem ukřivdění nepopírám, že mě má rada, že se těší na miminko, že se snaží pomáhat. Že to je víc, než má leckdo. Že jsou to hluboko usazený nezpracovaný nejistoty, který jsem sama okoukala, vstřebala, a teď složitě vykořeňuju. 

Myslím, že ve svý podstatě je můj táta spokojenej člověk. Co nemůže změnit, přijímá, tam, kde je šance, bojuje (jako když jde o záchranu autobusu, kterej jim chtěj rušit). Ač s ním v něčem nesouhlasím, a jsem schopná se o tom do krve hádat, dal mi základ. Integritu, smysl pro čest a pravdu. Jeho táta nebyl režimu pohodlnej a práva vykonávat nemohl. Neohnul se. Myslím na to, když se v kanclu hádám o etice a když si život nezjednodušuju tím, že si za něčím stojím. Není křivej. O svoji rodinu se vždycky staral. Jedna z věcí, kde roste ta rodinná propast je v tom, že tohle máma ani sestra nevidí. Že to přijímaj jako samozřejmost. Tady někde je domnělý jádro pudla, protože, přiznávám na rovinu, že mě ten nepoměr sere. Sestra bydlí v tátově bytě a neplatí nájem, sestra je na neplaceným volnu 4. rokem dítěte, sestra si říká o peníze, protože švagr se zhroutil a zase ztratil práci, nebo naopak, kdo ví. Nebudu říkat, že celej život jen dřu (nedřu, umím se kvalitně flákat), nebo že jsem finančně gramotnější (naučila jsem se vydělávat, abych mohla utrácet), nebo že jsem si o peníze nikdy neřekla (řekla). Když jsem byla v zahraničí nezaměstnaná, máma peníze neměla, až pak se prodal dům. Když nebyly projekty, žila jsem z úspor. Když jsem se zhroutila, když mi umřel kocour, stejně jsem jela na konferenci do Indie, zatímco jsem jedla antidepresiva a chystala se na zamrazení vajíček -- a na vztah, o kterým jsem nevěděla, že přijde.

To všechno je pravda, ale někde v hloubce vím, že tohle všechno by bylo mnohem jednodušší, kdyby se vycházelo z přijetí a ne jeho opaku. Kdybych si za ty roky nevyslechla řeči na svoje tělo, tetování, piercing, single stav, cestovní destinace. Omlouvala jsem v létě se brazilskýmu ex, že jsem ho kdysi nepředstavila našim, když byl v Praze, ale vím velice dobře, že jsem to udělala naprosto prvoplánově, protože jsem se chtěla vyhnout komentářům na jeho piercing, tetování -- anebo, nejhůř, barvu pleti. Tohle všechno je o tom, že s mojí mámou nemáme vztah, kterej bych potřebovala. Vůči ní i sestře cítím obří lítost -- nevědomej život je strašnej, nejhorší. Ale i obří zlost, hořkost, jámu v srdci. Je to jen deset let, co jsem plakala na jiný terapii, co jsem utíkala za hranice, co jsem si vůbec nerozuměla, co jsem neuměla ani mít ráda, ani to přijmout. Co mi ta jáma připadala nekonečně hluboká. 

Tohle všechno píšu, dělám, protože si chci rozumět. Takhle žiju, protože jinak to neumím. Je těžký přijmout, že tohle platí i pro mámu a sestru. Je to fakt těžký. Sytý hladovejm nevěří. Je to dlouhá cesta. Na začátku jsem šla za kousíčkem naděje, že to nemusí všechno jen bolet. Ve strašnejch nejistotách. Do neznáma, opakovaně. Do Berlína. Do Holandska. Do Barcelony. Při pohledu zpět je snadný vidět, kudy jsem šla, když je ta cesta už prosekaná. Muž mi říká, že budu dobrá máma, a já mám tendenci se hádat. Mám problém tomu, s touhle zátěží, sama věřit. (A s ADHD a vysokou citlivostí a sensorickou přecitlivělostí a obecně s tím že jsem kdo jsem.) Ale jak tohle píšu a jak si to rovnám, zkouším tomu věřit. Jednak mě zná, často líp, než se znám sama. Vidí věci, který já nevidím. A vím -- že tohle píšu, protože tohle svojí dceři neudělám. Dám jí všechnu lásku a pochopení. Dám jí svoje nejistoty, ale budeme o nich mluvit. Dám jí vzor, jak žít s mužem, jak ho milovat (nebo ženu, nebo roboty, nebo cokoliv). Dám jí určitě i hrozný věci a důvody chodit na terapii. Ale nepředám jí bolest z nepřijetí vlastní mámou, jako se to dělo v generacích přede mnou. Tenhle oheň jsem v sobě měla vždycky, ale teprve poslední dobou hoří takhle jasně. Těhotenství je transformační. Z podstaty věci si nemůžu vybrat, co mi přinese, jak mě změní. (Zdravíme kouzelné holandské, zcela legální, medicíny.) 

Někde kolem rozhodování, jestli se pokoušet o dítě, jsem si uvědomila, že už je to všechno good enough. Že já jsem good enough.