Třicátý druhý týden: Psychohygiena ve 4:48. Měloun v hlavě.

Co mám povídat, nespím. Včera jsem křuchla jednoho komára přímo na svým obličeji, a stejně se našel další. A myšlenky, myšlenky mi v hlavě jedou. Stres, posty, co bych mohla psát. Připadám si, jako bych měla mozek v automatický pračce. Přemýšlela jsem o posledních podzimech, výzvách, který mi chystá moje psychika, aktuálním zahlcením milionem úkolů, knihách, co mám rozečtený, svojí situaci, ženách okolo. O všem, co bych měla. Mele se to a mele, stejně jako meloun, kterým je dítě (apka je opět velice kreativní, "small melon"). Meloun měloun. 

Z posledních podzimů mám ráda vzpomínky na Řecko před dvěma lety, kam jsme jeli s mužem-ještě-ne-mým. 2023 byl extrémně intenzivní, v něčem kurevsky náročnej, v něčem kurevsky hodnotnej. Přelomovej, to každopádně. A když to všechno vybuchlo -- náročná péče o kocoura skončila jeho uspáním, od práce jsem se odpojila, vztahy jsem přestala mít kapacitu řešit (a to jsem za ten rok zvládla asi tak 3.5, pokud počítám i šílenýho Amíka) -- vznášela jsem se ve vakuu, ve kterým už se mně nic nemohlo dotknout, a v tomhle vakuu jsme seděli s mužem v Epidauru na snídani a já jsem jedla řeckej jogurt s řeckým medem, a na tuhle chvíli myslím v podstatě kdykoliv, když jím jogurt, tedy denně. Jogurt a podzimní vzduch a podzimní světlo. A moře na dosah. 

Připadám si jako součást něčeho většího. Ze začátku jsem si myslela, že kolem mě nezbyl už nikdo, kamarádky měly děti dávno. Ale je tady Bruselská, Liberecká, Brněnská a Motorkářka -- moje fellow prvorodičky, o pár měsíců napřed, který mě zásobují věcma na dítě, radami a hlavně pochopením. Je tady paní Robotová, a A. z česko-německýho pomezí. Připadám si jako na předávání Oscarů -- ještě bych chtěla poděkovat Londýnské, S., Margit, Spolužačce, a určitě na někoho zapomínám. Pointa je, že jsem se fakt bála, že budu úplně osamělá matka, a děje se to úplně jinak, tak si to snažím připomínat. Že furt k sobě ty lidi nějak táhnu a objevuju nový a že nemám tlačit řeku. A že se nemám bát. Měla bych se nebát, že? 

Ono to trochu souvisí s tím jogurtem. Jako člověk bez vizuální představivosti potřebuju věci vidět a slyšet, aby se mi propojovaly. Podzim i jogurt ve mně vyvolávaj konkrétní věci. Zato přijít na prohlídku domu a představovat si, co by tam mohlo být, nebo si umět představit, jaký to bude, mít dítě, neumím. Nebo -- z kategorie jsem naprosto impulzivní a šílená -- představit si, že pokud se chci zapsat na švédštinu, začátečníci dva, možná by bylo fajn si ty čtyři kapitoly otevřít dřív, než ten samej den. Už jsem napsala organizátorům, že chci do začátečníků jedna. Tahle historka nějak ilustruje, jak vypadá celej můj život. Do všeho skáču po hlavě -- a někdy to vyjde. Směju se tu sama sobě, proč si to furt dělám těžší než musím? A posílám srdíčko muži, kterej se mi nesměje, ale prostě konstatuje, že budeme začínat oba. Měloun v hlavě -- co bych měla, jaký na sebe mám nároky. Ovšem u dítěte se do jednodušší skupiny nepřehlásím, ehm. Takže doufám, že bude hodná sama o sobě. A krásná a zdravá a naše. 

Meloun se zatím mele zase jinak. Dneska tak nějak něžně, nekope mě do močáku. Fascinuje mě znova a znova, že se mi stává, že na ni zapomenu, a pak se najednou divím, jak se hýbe, a zasním se a zamyslím nad celou to bizarností dalšího života, kterej ve mně vyčkává. Nad životem s vlastním vědomím. Často si říkám, že základ naší kapacity k víře musí ležet v tomhle prožitku, kdy nás obklopují hlasy a plujeme si vesmírem až do okamžiku, než se vydáme ke světlu. Co tam asi dělá, když se mele? Je spokojená? O čem se jí zdá? 

Snažím se teď čistit kalendář, dokončovat, uzavírat, aspoň trochu. Ale je to jak otevřít hráz. Namísto práce mi do něj natekly srazy, co jsem dlouho odkládala, cesty po Čechách, dokud to jde, večírky, který jsem plánovala bez představy o tom, jakou budu mít tyhle dny kapacitu. Měla bych -- dostát svojí roli pořadatelky a organizátorky a sbližovatelky. Takže jsem kopla do antivrtule a naordinovala si víc klidu, méně dnů, kdy mám udělat tisíc věcí, a nechávám řeku téct, nebo se o to aspoň snažím.