Dvacátý devátý týden: Radosti v životě budoucí matky

Je půl devátý a sedím v houpacím křesle s nohama nahoře. V pyžamu. Londýňanka by vám řekla, že na to nepotřebuje nikdo bejt těhotnej, ale co už. Party hard, zatímco muž míchá povidle (podle vzoru motýle). 

Mimino kope. Dneska jsem byla na screeningu, samý krásný výsledky. 

Dr: Ona tam tak salutuje.

Já: Počkejte, udělám fotku muži. 

Dr: No teď má spíš tak jako ručičku na čelíčku.

Moje dítě na mě facepalmuje ještě v děloze. Přísahám, že tohle bude mít na talíři. 

Co bude mít taky na talíři: Převčírem jsme leželi nahý v posteli. Začínáme se tulit, když v tom přijde strašlivej kopanec, zrovna když měl muž ruku na mým břiše, takže mi byl svědkem. Normální mrňavej kazišuk. Kopnutí přišlo ještě asi desetkrát, než jsme to vzdali. Hlavně že na screeningu pluje způsobně a předpřipraveně hlavou dolů. Plodovky mám dost, takže to dr komentuje, že se tam může pořádně rozpřáhnout, než kopne.

Další novinkou je podkozí. Vždycky jsem měla pěkný prsa. Teď mám placatý prsa, pod kterejma se potím a musím se mazat. Tuhle jsem se nenamazala (jinde, teda), a způsobila jsem si málem vlka. Domů jsem šla s nohama od sebe a jauvajs. 

Hormony. Kapitola sama pro sebe. S paradoxem sobě vlastním, kdy se vlastně neustále trochu hroutím a smiřuju se situací, kterou si vůbec nedokážu představit, koukám na miminka okolo a natahuju. Kým jsem se to, do řiti, stala? 

Zajímavým side efektem hormonů je mnohem větší sklon k repetitivnosti zvané ušní červi. Nejen že mi v hlavě pořád něco zpívá. Zasekávaj se mi tam ty nejblbější písničky. Nevím, jak to evoluce dělá, ale připravuje mě na tenhle aspekt mateřství docela dobře. A jak se mi v hlavě generujou ty písně, objevilo se mi tam dneska Muzeum od Nohavici. Přísahám, že jsem ho neslyšela dobrejch dvacet let -- a najednou jdu dneska domů a ty bys chtěl plout na hřbětě krokodýla. Na tohle téma jsme měli nedávno debatu, protože jsme si skládali playlist pro miminko. Nejen my dva jsme se shodli, že je to naprostý no-go, si ho pouštět. Že to prostě nedáváme. A že je to obří bolavá rána v srdci. Když se někde hraje a zpívá s kytarou, přávám si ve větší opilosti Kometu jako guilty pleasure, ale přesnější by bylo něco o toxickejch ex. Nejde to a bolí to. 

A nakonec, koukali jsme v neděli na úplněk -- ach, ten aspekt času, kterej nedokážu vnímat. Letí to. Hrozně. Před chvílí jsem si dělala v Norsku test, a už je zase skoro podzim. Už jen dva úplňky a porodím, povídám muži (a pohroutím se) a přiznám se, že se mi tahle myšlenka taky cyklí v hlavě. Že to nechápu. Snažím se na sebe být hodná -- zatímco nepíšu sem a nikam nechodím, probíhá hodně vědomý i podvědomý sebereflexe toho, jaká jsem, co bych bývala ocenila na svojí výchově, jak pracuju se svýma odlišnostma, a jestli dokážu být funkční máma (trochu pozdě, ehm). 

No nic, jdu kontrolovat povidle.