Brněnský katarze

Jeli jsme do Brna na sraz lidí kolem expedice, což pro mě znamená mix pocitů, nostalgii až na půdu a těžko definovatelnej pocit ztráty identity. Tohle jsou lidi, se kterýma jsem mezi svýma dvaceti a třiceti zažila strašně moc - akce v Brně, Ostravě, Úpici, cesty na koncerty, nekonečný noci, mnoho smíchu, mnoho pláče. Lidi kolem ex, se kterým jsme tehdy tvořili TEN PÁR, o kterým si všichni myslí, že vydrží navždy. A vzpomínky na vysokoškolský bezčasí, první dospělý bydlení — a postupnej vpád reality, vlastních omezení, strachů, sobectví, ultimátně korunovaný rozchodem, vleklým a nepříjemným, zakončeným tím, že jsem se dala poprvý dohromady s Mužem, ale to už je jinej příběh.

Byť jedeme do Brna autem, nikoliv vlakem, byť nejedu sama, ale s mužem a dítětem, má páteční večer příchuť podobnýho vzrušení, jako tehdy. Na sraz vtrhnu jak velká voda, sama vynesu kočár s malou do patra, vhodím do sebe pivo, nepoznám jednoho ze svých brněnských chlapců, pochlubím se zásnubním prstenem, a zmizím směrem nádraží.

Mimo jiný se mi zdá sen o sestře - řvu na ni, ať mi vysvětlí, proč neočkuje, a končí to tím, že hrozně pije a pak zvrací a dusí se a nemůže mluvit. Tahle poslední část mi přijde hodně silná, od tý doby přemýšlím, z kterýho podvědomí vyšla. Že nechce mluvit? Se mnou? Že nemůže? Svatba se blíží, stále jsem s ní o ní nemluvila - chtěla jsem, ale do toho přišlo mámino zdraví. A já fakt nevím, jak. Mám pocit, že ona o to tak jako tak nestojí. Nechce/nemůže?

No ale zpátky k Brnu. Druhej den asi 80 lidí osquatuje hvězdárnu. Už to tu dávno nevypadá jako tehdy v listopadu 2004, když jsem sem vstoupila poprvý. Na moderní obrazovce běží smyčka fotek z expedic za poslední čtvrt století. Hele, tady jsme spolu, říká pak ex večer - zdá se mi to, nebo je dojatej? Naše last hurrah před třema lety se odehrálo ve znamení oboustrannejch úzkostí a dopadlo podle očekávání. Celej tenhle večer je především hojivej. Sedíme v klubku těhle mejch lidí a zjišťuju s potěšením, že se furt máme čemu smát. Jsme jiný, jsme dospělí, nebo mi to aspoň tak připadá. Jsme furt stejný, nebo mi to tak aspoň připadá.

Odcházím velice nerada. Obejmu postupně všechny a vydám se do absolutní tmy hledat svůj odvoz. Přemýšlím o tom, co mohlo bejt jinak. Mohla jsem spolknout svoji pýchu a dál se s nimi vídat, i když týhle skupině najednou dominoval ex se svojí novou partnerkou. Ale hrozně to bolelo. A já jsem nakonec stejně šla jinam, pryč. A co bylo bylo - důležitější je, co je teď. A zase si přijdu vzdálená, od Brna, od lidí, od Prahy. V naší malý zemi je všechno blízko, i ty tři hodiny do Brna od nás jsou jen tři hodiny, ale přestože fyzická vzdálenost je toho součástí, přijdu si především trochu ztracená. Odešla jsem do her, odešla jsem od ex, odešla jsem ze země, a teď i z Prahy. Není nic, co bych potřebovala, snad jen kam patřit. Snad jen mít pocit, že máme společnou řeč nad rámec nekonečnýho proudu vzpomínek. Tohle všechno zapadne do mejch mateřskejch pochyb (kdo jsem, kdo mám a můžu bejt) jako dílek do skládačky. Je mi líto, že mi chybí deset let vzpomínek, který mám na jiný věci, lidi, země - musela bych do Berlína, aby z toho bylo vzpomínání společný. Nevím, jestli tu je pro mě místo. Možná je to celý jen iluze, ozvěna. Odnáším si semínko - chtěla bych udělat vysokoškolskou přednášku o gamifikaci, kterou jsem slíbila FAMU, a která by se dala upravená přednášet i na expedici. Kořeny jsou silný, ale nic moc na nich aktuálně neroste. A možná si to idealizuju. Vedle dávnejch přátelství fungují i dávný animozity. Zase je to hořkosladký.

Nechám to uležet. Usmívám se na muže do zpětnýho zrcátka - měla jsem řídit, ale teče mi z nosu vodopád. Dítě spí. Možná je to jenom krize středního věku: Co na tom, že do stavu dům hypotéka + dítě + manželství + SUV se dostanu teprve letos? Rozhodně to jednou proberu v terapii, až tam nebudu řešit svoje rodiče. Chybí mi pocit dobrodružství, mládí, open road: Věci, co (na to terapii nepotřebuju) samozřejmě symbolizuje můj nezodpovědný ex a doba, kdy mi bylo dvacet. A což o to, já si nestěžuju, jen jsme furt unavený a nemocný a ani to město tady jsme ještě nezačali prozkoumávat. Jen to, anebo jsem comfortably numb?