Devátý týden: Emoce

Zažívám hrdost a dojetí. To druhý jsem čekala, to první nikoliv. Další emoce, kterou zažívám je bláznivá radost (nepochybně hormony). Myslím na to, jak to bude těžký, ale víc na to, jak to bude krásný. 

V terapii jsme dnes probíraly cestu k sobě sama a vyslovila jsem si několik věcí. 

Jednak, důvěra v proces. Myslela jsem si, že budu neustále rozbitá úzkostí, že je něco špatně (vždycky může být). Ale jsem klidná. Proč bychom zrovna já a muž nemohli mít krásný zdravý dítě? 

Druhak, důvěra v sebe sama, aka přijetí vlastní odlišnosti, se kterou jsem vždycky měla problém. V mých 20. letech mi lidé říkali, že jsem arogantní a sebevědomá. Ve skutečnosti jsem byla extrémně nejistá a neměla jsem žádnou emoční inteligenci. To se splete snadno, zejména pokud člověk nosí výrazně barevný hadry a potřebuje u všeho bejt. 

Tohle téma hodně souvisí s mojí sestrou, se kterou sdílíme nejistoty a úzkosti, ale kterou bohužel nepotkala ta potřeba se hledat a definovat tak dlouho, dokud to bude nutný. Před nějakou dobou jsem měla období, kdy mi jí bylo strašně, bytostně líto. Mně se to povedlo, proč ne jí? Jakou na tom nesu vinu? Tohle je tenkej led, před kterým často zavírám oči. 

Do třetice, jsem někdo, kdo potřebuje být tak trochu všude, viz bod 1. Definovat, co je dost, pro mě byl vždycky problém. Jsem hromadič: Věcí, přátel, míst, který miluju a navštěvuju. Snažím se to nevidět jako nevýhodu, ale jako něco, co tak prostě je. Vzhledem k tomu, že mi to vždycky přinášelo radost, zážitky, naplnění, tak by to nemělo být tak těžký. Někdy je, když vidím, že jsem v tom spíš výjimka. Ale je to moje role: Žiju, lítám, propojuju. A opírám se o to. 

Aktuálně mám hodně práce a rýmičku. Zítra vyrážíme na Vysočinu, se zastávkou u našich. Oznamovačka na druhou. Jo, je teprve (dokončený) devátý týden. Ale tak snažím se věřit, že se to děje, jak má.