Sedmý týden: Dům nebo DOOM

Už docela dlouho, cca od loňského léta, se rozhlížíme po potenciálním vlastním domě. Já mám požadavky jako ne za raketu a blízko Prahy, takže je logický, že jsme toho zatím moc neviděli, a co jsme viděli, tak nám většinou padalo na hlavu už na prohlídce. 

Intermezzo: Jsou lidi jako můj muž, kterým je celkem jedno, kde žijí. Zvyknou si. Já jsem extrémní vypisovač požadavků, což se mi ještě daří skrývat, ale pravda je, že nemám ráda změny a taky mi způsobuje úzkost slovo hypotéka. Kdyby to tak nebylo, koupila bych si s první prací byt na Letný za pár mega, ale v týhle časový linii se nevyskytujeme. Většinou nějakou naprostou náhodou skončím někde, kde se mi vlastně hrozně líbí. Tak to bylo v Berlíně a je to tak i teď v DC, kde se teprve po nastěhování ukázalo, kolik lidí bydlí v okolí a evčírky mohly zdárně pokračovat (i když lidi, co se sem zatím neodvážili, existují a není jich úplně málo). Ale stejně se vždycky děsím, že se mi tenhle krok nepovede zopakovat. 

Dům, co jsme viděli o víkendu, v sobě kombinuje ty nejlepší a nejděsivější věci. Je nezpochybnitelně na krásným místě, krásných 45 minut do Prahy po dálnici (ííík) nebo čtvrt hodiny na vlak do Boleslavi (coleslaw coleslaw překrásné město). Na dvě strany od něj je jen pole, zahrada je krásná a tak akorát, stromy se najdou, krajina okolo (podbezdězí) je taky objektivně krásná. Lidi ve vesnici jsou prý fajn, čemuž nemáme důvod nevěřit. 

Ovšem prostor samotný je to, s čím si teď lámu hlavu. Jednak je obří, což nutně nevadí, naopak. Druhak je ale svým způsobem těžko využitelnej. V tuhle chvíli tam majitelka má dílnu, ateliér, studio -- což pro nás, co nemáme téměř žádné koníčky nebo jiné činnosti vyžadující prostor, až tak zajímavý není. Část domu je například přístupná zvenku nebo skrze koupelnu. Jiné prostory jsou nedodělané (půda), nebo ani nezačaté (bývalé stáje). Majitelka tam odvedla fůru práce, ale leccos je, zejména architektonicky, poněkud makeshift na míru jejím potřebám, ne našim. To všechno v kombinaci s cenou, která odpovídá stropu, který jsme si dali, ve mně vytváří mnoho úzkosti. A to ani nemluvím o izolaci s dítětem. 

Na druhou stranu -- a tohle já fakt neumím -- tam je tzv. potenciál, kterej já většinou nevidím. Mám ráda věci ready to go. Nezavazuju se k místům dlouhodobě, aspoň jsem to nikdy nedělala. Vidět, co by mohlo být jak, nebát se vzít do ruky bourací kladivo, nebát se si věci uzpůsobit. Hledám si prostory, ve kterých je mi dobře už teď. Takže prostě hrozně nevím (nevědět = ne). Jako další krok jedeme na velikonoční pondělí seznámit se s místníma, přespat tam, osahat si to zase trochu víc. A uvidíme. FOMO by nemělo být argument, ale trochu je, na druhou stranu, rozhodit sítě skrze přátele jsme zatím nijak nezkoušeli. A -- asi se shodneme, že jsou nudné, předvídatelné domy, ve kterých bychom se opravdu necítili dobře. Tady to jako nuda vůbec nezní.