Desátý týden: Uchopování

Poslední dny:

-- Se děje větší než malé množství věcí, co mě dojímají k slzám. Oh wait. Poslední dobou mě všechno dojímá. Což je trochu legrační, protože to je, řekněme, out of character. (Nejvíc mám slzy v očích, když to všechno někdo bere úplně normálně, a já se na tom svezu a připadám si normálně taky.)

-- Jak se víc bavím s lidmi, co měli dítě nedávno (zoe, def, K.), tak se na sebe občas dívám z dálky a říkám si, co se to děje. Řešíme všechno od početí až po gympl. Je mi v tom zvláštně dobře. 

-- Přemýšlíme o dalším domě, tentokrát menším, levnějším, ale vyžadujícím dost nezbytné stavební zásahy. Will keep you posted. 

-- Dneska jsem trochu nervózní z pocitů v děloze. V pondělí si zajdu na gyndu, pro jistotu. (Není důvod k panice, myslím, ale stejně jsem chtěla zaskočit a jahůdku zkontrolovat.)

 Víc než dřív se snažím být tady a teď, v tom pocitu. Se vší tou nejistotou, se vší tou nadějí. Není pravděpodobný, že to ještě někdy prožiju, a už nikdy to neprožiju poprvé. Takže se nechávám unést tím, jak je to nový. Kolik je v tom těšení a lásky. Jak jsou rozkošný všechny ty rozhovory okolo. Jahoda roste zatím neviditelně, ale moje emoce, ty se dějí naprosto hmatatelně. 

Oznamování bylo fajn. Muž podstrčil rodičům telefon s fotkou z ultrazvuku. Nečekal to nikdo, překvapení a rádi byli. A způsobilo to neviditelný posun ve vztahu jeho rodiny vůči mně. Přeci jen mě moc neznají, viděli mě počtvrté. Patřím trochu víc. 

Taky se nám daří dobře komunikovat. Možná se zamilováváme víc, když vidíme v očích toho druhého radost z toho, co jsme stvořili. Možná se víc snažíme a hledáme k sobě cesty tam, kde to skřípává. 

Je to tak hezký, že si říkám, jestli to potrvá. Teď je to snadný. Ale za hranicemi našeho malýho světa to vře. A není to hezký. Nevím. Některý věci v sobě vyřešit nedokážu. Dělám si srandu, že muže jsem si vybrala a závazek taky, a to stačí. Jestli k tomu dokážu přibrat i místo, kde bych žila dýl než tři roky, čert ví. Chce a nechce se mi. Ale tak nějak mám pocit, že se to nakonec třeba stane nějak dobře. Já, master toho mít od všeho trochu -- něco, o čem hodně přemýšlím -- třeba dokážu ze svojí nestálosti vykřesat něco stálýho i tady a teď.