Osmý týden: Everything everywhere all at once

Jdu rovnou z gynekologie, oznamuju, když se v pátek večer doma potkáváme s pár lidmi. Nekecám, ve středu jsem po dr šla do práce, na letiště a do Londýna. Strávila jsem dvě noci v 5* hotelu (podruhé v životě, olol), jeden den v kanclu druhý práce (o tom za chvíli), a v pátek po snídani s B vyrazila zpátky na Luton a do Prahy. 

Zatímco se mi děje třešinka, děje se mi taky dreamjob. Imposter syndrom občas nemá co říct. Kdybych se chtěla pochválit, řeknu, že jsem si za roky konzultování vyvinula sedmej smysl pro to, kdy má smysl se snažit a kdy je good enough good enough. Nebo jsem prostě líná. Nebo nedokážu dělat věci, který mi přijdou nesmyslný. Tak jako tak jsem v Londýně s lidma, co jsou kurva úspěšný veškerým objektivním měřítkem brainstormovala herní mechaniky pro jejich apku. Na závěr mě všichni objali (now we are on hugging basis), řekli, že měli many breakthroughs, a chtějí, abych přijela znova. Doufám, že z tohohle aktuálně šestitýdenního projektu bude něco víc. 

No ale, něco víc. Já bych se do Londýna klidně stěhovala. Taky chci cestovat a pít víno. Tohle malinkatý dobrodružství, který ve mně roste, mi aktuálně způsobuje dost silný FOMO. Zas nevím, co chtít, a co chtít dřív -- ale kupovat barák na skorosamotě spíš ne. Mám to dobrý, blbě mi není, hormony mi tlačí na mozek v oblastech, které nepostihují práci. Vešla jsem do ordinace na gyndě, doktorka, ať se svlíknu, tak jsem si stáhla kalhoty, sundala tričko a svetr -- a začla jsem se smát, že jsem se asi mentálně chystala lézt nikoliv na křeslo, ale do postele. Tak prý je vidět, že to probíhá jak má, neboť blbnutí jest symptomem.

Aktuální emoce: 

- Snažím se, aby mi pracovní úspěchy nelezly do hlavy.

- Snažím se nemyslet na to, co bude v horizontu víc než 4 týdnů, protože je to, přiznám se, pořád děsně děsivý.

- Představuju si, že to bude i hezký. Čtu si, ale opatrně, ty těžký prožitky časnýho mateřství, zmatek, vyčerpání, bolest. a nechávám to sebou projít. Představuju si smějící se miminko, který to vyváží. A přijímám, že to bude těžký, že jsou centra pomoci, že umím rozpoznat, kdyby to mělo být fakt zlý.

- Uvědomuju si, že na našem vztahu je potřeba pracovat. Pozice oba jsme unavený a vztahovačný je furt příliš nedospělá, nejvyšší čas trénovat.

- Pořád mám strach, že jsem se nechala zmanipulovat časem, tím, že to dělají všichni, tím, že naše rodiny budou mít radost, konkurováním sestře, a třeba i touhou si něco dokázat. Nevím, co s tím. 

- Ale jsem vděčná. Furt. Že jsem měla tolik času růst a rovnat se. Že jsme se protnuli a máme se rádi, i když to není dycky lehký. Že mám(e) práci a možnosti. Je toho tolik, na co si občas zažehrám -- že jsem v tom sama, kámošky mají dávno odrozeno. Že naši pravděpodobně hlídací nebudou. Že tu nikoho v okolí neznáme. Ale lidi, lidi mám. 

A mám schopnost si poradit, tedy, to tvrdí ostatní. Občas taky tvrdí, že jsem odvážná. Možná i tohle je nějakej druh odvahy. Do tolika věcí jsem se v životě vrhla po hlavě, tolik věcí se nějak stalo. Možná, pokud se chci extra pochválit, je odvahou i vzdání se předvídatelnosti bezdětnýho života. Protože, pokud můžu mluvit za sebe, strašidelný je to pěkně. Nejtěžší rozhodnutí bylo se na tu cestu vydat, teď se to prostě děje.