Sedmý týden: Zoom out

Namísto bytí teď a tady jsem tehdy. Potkala jsem se Leou, dávnou kamarádkou z dob, kdy nám věk začínal dvojkou a kdy jsme byli tak bezstarostný, že to víc nejde. A strávila jsem část dne s někým, koho jsem už dlouho neviděla -- s jednadvacetiletou verzí sebe. Tou ztracenou, nejistou, zamilovanou, milující víno a tančící nocemi. 

Ráda bych řekla, že je to tak dávno, že to nestojí za řeč, a že jsem ráda svým vědomým já a už ne tou nejistou holkou, pro kterou je všechno strašně citlivý. Je to ale tak jednoznačný? Tehdejší já se naváží do mateřství a těhotnejch kámošek. Tehdejší já je ve světě úplně ztracený a zmatený, a přece si čtu ty tehdejší emoce se závistí. Žárlím na ni, tu mladou holku, která může udělat tolik rozhodnutí (nějaký dobrý, hodně blbejch). Vím, co mám: Všechno, co můžu chtít a všeho toho si cením. Jen ne těch dvacet. Jen ne tu naivitu, horký noci, všechno nový, zamilovanost a Floydy a pocit, že se může stát úplně cokoliv.

Kdybych tehdy věděla, kam dojdu, bylo by to lehčí? Kdybych tehdy věděla, kam dojde svět, dokázala bych s tím žít? Kdybych tehdy věděla, že zůstanu zajímavým člověkem, i když přestanu vlát ve větru, kotvila bych dřív? 

Je v pořádku obrečet tranzice. Emoce a hormoni jedou. Ten starej svět ve mně furt trochu trčí. Nemá reálnej význam už dlouho, ale existovat nepřestal, furt je můj. Furt voní jako pole na kraji srpna, spálený sluncem. Definiční minulost, která se občas připomene. 

Jsme cca v půlce, říkám si -- ač co může kdo vědět. Spíš za půlkou. A přece začínáme něco novýho. Uzavřela jsem blog, co jsem začala psát, když mi hrozila třicítka (oprávněná obava) větou z Kontaktu: Našla, co hledala. Místo snů mám opravdovost. Plný hrsti opravdu dobrých, upřímných přátel. Občas se divím, že jsem vůbec někam došla; bezcílnost mých twenties ve mně vyvolává pozdvižení obočí. Bude moje dítě citlivý po mně? Bude se životem taky tak trápit? Vím dost, abych neopakovala chyby našich, abych ho netlačila k emocionálnímu uzavření? 

Jo, dneska je to tak. Peču chleba, matlám se v tom, co jsem o svým životě psala před skoro dvaceti lety, vzpomínám na onu velkou lásku, tečou mi slzy. Asi potřebuju spálit hromady věcí. A přemýšlím: Jsou okolnosti, za kterejch bych si to dala celý znova?