Intermezzo: Brno

Včera mi bylo hrozně slabo, nepříjemně. (I tak jsem ale brněnský podzemí prolezla tam a zpátky.) Pošťuchuje mě to v oblasti dělohy a jsem nervózní. Ještě před půl rokem jsem nevěděla, jestli dítě chci. Ještě před čtvrt rokem jsem nevěděla, jestli to půjde. Ještě před týdnem jsem nevěděla, jak moc mi na tom může záležet. Nelituju, že to ví tolik lidí. I kdyby to nemělo vyjít, tu radost, co jsem prožívala v posledních týdnech právě díky sdílení, mi nikdo nevezme. Ale bojím se. I když nemám _žádné_ příznaky, co se zmiňují jako podezřelé. Nekrvácím. Necítím ostrou bolest. Paradoxně jsem komusi cca převčírem říkala, jak jsem překvapená, že nemám úzkosti. Pravda, pokud se nic neděje, nemám je. Teď je mám. 

Ale, Brno. Myslím, že v letech 2004-2009 jsem tuhle trasu jela tak stokrát. Někde mám štos lístků, co jsem sbírala. Některý jsem měla popsaný, protože se vztahovaly ke konkrétním cestám. Jako když jsme přijely s kamarádkou na kurz matematiky před začátkem semestru, a na něm potkaly lidi z brněnský hvězdárny, což se mi postaralo o několik vztahů a několik překrásnejch let. Nebo když jsem přijížděla a na nádraží mě čekával nejdřív první, pak druhý brněnský chlapec. 

V Brně kdysi studoval muž. Potkat jsme se tu nemohli, když jsem podnikla svůj pokus o zápis na MUNI, už byl v Praze. I jsme zvažovali, jestli se nepřesunout právě sem, ale Berlín a Brno sdílí placatost, která se nám nelíbí, tak jako jiný místa. Teď tu vedu cenný rozhovory, stejně jako jinde. Ohmatávám si radost, strach, radost. 

Brno bylo moje první druhý město. Město vína (tady mě kluci učili rozlišit od sebe moravské odrůdy). Město emocí, příjezdů a odjezdů. Časem jsem tu těch lidí našla víc, a zjevně je nacházím stále. Průtoková sociální já. Vracím se sem a koukám, kdo jsem byla před více než 20 lety, když jsem tam byla poprvý. Stejně jako nepoznávám většinu toho, co vidím za oknem, tápu v tom, co by mi mohlo připadat povědomý, stejně jako zírám, jak místa jako Blansko nebo Adamov a tunely před Brnem vyvolávají očekávání. Skoro jako by mě na tom nádraží měl furt někdo čekat. 

Ve skutečnosti nemůžeme moc změnit, jaký jsme. Ale je důležitý si k tomu hledat cestu. Holka, co jezdila do Brna, byla divoká, plná emocí, který se těžko nesly. Stála v lednu ve sněhu bosá na balkoně na privátu, tak moc smutná, tak moc v tom okamžiku. Tak moc si se sebou nevěděla rady. A přece byla sama sebou. Mám takovou vlastnost, že moc nevydržím na jednom místě. Na večírcích jsem furt v pohybu, mezi lidma, tady a tam. Vím, že část toho je vnitřní pnutí, úzkost, neklid. Ale část toho je moje přirozenost. Vidět co nejvíc, co nejvíc toho zažít, ochmatat, vyzkoušet. Spousta obyčejnejch věcí mi nestačí. Neumím si představit, že bych měla jen Čechy. Stejně jako jsem měla Brno a Prahu, měla jsem pak Prahu a Berlín. Teď taky, jen naopak. Pnutí po změně prostředí. Přeuspořádání. Jsem zvědavá, jaký to bude s dítětem. Jsem zvědavá, tečka. Hledám, jak bejt, protože už mám dost síly bejt po svým. Promiň, drahý, ale ten camper van si stejně jednou koupím.