Sedmý týden: It is not real, is it

Paradoxy těhotenství: Miluju spánek a jídlo. Momentálně spím skvěle a jím za tři. Ale hlavou se mi honí poznámky jako "já bych si v tomhle věku na spánek sáhnout nenechala" a jímá mě hrůza. Bojím se, že už teď nejsem dobrá máma. Že se budu nenávidět, až se mi v noci nebude chtít vstávat. Že nebudu zvládat nepředvídatelnost. Že nebudu trpělivá. Opět cituju: "Vždycky se to začne ubírat směrem, který sama nejsem schopná ovlivnit. Nemoci, emoce, vši, pláč, můžu se snažit sebevíc, ale vypnout děti nejde." 

Takže, zkráceně řečeno, úzkosti. Obavy. Do toho bolest ze světa. Nejasnost co s prací, nejasnost, kam se podít. O domu přesvědčená nejsem; je pocit, že to pravděpodobně je skvělý místo pro dětství, dost, abychom vyplázli mnoho milionů? Přijdu si sama v pocitu, že kolem mě už všechny odrodily. Nemůžu si na úzkosti vzít prášek, a tak většinou vařím. Produkování jídla je uspokojivější než práce. 

Zítra letím do Londýna. Pracovně. Zároveň chci a zároveň se toho děsím. Připravená nejsem, šéf mě zase hodil do vody. To a argument, že mi platí na hodinu de facto třetinu toho co před rokem, mě naplňuje chutí vším seknout. Což o to, sekne se to samo, pálit mosty nepotřebuju, ale mám toho plný zuby. Kdyby Dům byl levnejší, a jeho cena mi nepřidávala další úzkost, snila bych o úniku na venkov, zavařování a procházkách po lese, kde jsou prý i vlci. Chtěla jsem psát o tom, že mi víno nechybí, ale zrovna dneska by mi pár skleniček na weltschmerzen pomohlo.