tvořím tvory

A ball of baby and emotions , popisuje tenhle článek , co mi poslala Bruselská, tyhle chvíle. Když jsem ho včera četla, brečela jsem. Taky jsem brečela, když rodila Amy v Brooklyn 99. Taky jsem brečela včera večer prostě tak. Taky brečím, když mě dojme muž svou starostlivostí.  Sedím na záchodě - pokud jste někdo neznali slovo napářka, spařila jsem speciální byliny a vrazila hrnec do záchodu, abych si mohla napařovat va-jay-jay.  Dělám dost? To je zajímavá otázka. Ab-so-lut-ně si to nemyslím. Dula a internetové davy mi radí -- všechno. Sex (tak si to zkuste, když nevydržíte v žádný poloze dýl než minutu, dejchat neudejcháte nic, věci spolu fyzicky nepasují, a ještě máte to obří břicho), datle (se mi už znechutily), maliník (kinda useless). Tohle je třetí víkend vejletů -- jasně, v Kadani je porodnice... v Liberci taky. Dneska už jsem se ani neobtěžovala cokoliv zjišťovat, nejeli jsme daleko. Včera jsem poskakovala 7 hodin po kuchyni, o čemž by si člověk myslel, že by...

Tenhle čas navíc je specifickej. Mohla jsem porodit před 14 dny, nestalo se. Včera na svátek svobody (a zároveň narozeniny Londýňanky, mýho učitele zpěvu, a jak jsem náhodou zjistila na FB, i mýho dávnýho holandskýho milence) jsem neporodila. Termín mám oficiálně zítra. A tak ten čas využívám. Poslední bezdětný dny. Poslední dny, kdy jsme dva. Skoro jako bych měla bucket list. Byli jsme dvakrát na horách. Byli jsme včera na vyhlášeným burgeru a v marpeku. Peču jak o život. Nepracuju!!! Poprvý v životě nepracuju a zároveň neřeším práci. Tenhle čas je fakt jen můj. Náš. Čas na spánek, čas na seriály, čas se tulit.  A jsem tak zazdrojovaná. Mám lidi. Teď, v tuhle chvíli, fakt věřím, že dobrý vztahy, sebereflexe, práce na sobě k něčemu vedou. V tuhle divnou chvíli, kdy svět zase tak divně vře, si říkám, že to má cenu.  Mám úzkosti. Velký. Oko hurikánu, ve kterým ještě chvíli všechno nehybně stojí. 

Nevím, jak jsem si představovala závěr devátýho měsíce. Asi ne tak, že budu pobíhat okolo. Vařit, péct. Chodit po horách. B olej mě kyčle a pálí mě žáha. V noci nespím kvůli jednomu nebo druhýmu. Furt ze mě něco teče (ahoj Motorkářko). Mimina se tam různě kroutí. Občas mě nakopne do žeber, občas do močáku, občas mám pocit, že rotuje ve všech osách zároveň. Na tomhle ještě-ne-přenášení mě trochu děsí, že furt roste. Ale třeba jí neroste hlava (nebo ne tak rychle). FB skupina listopaďátek dropuje jedno miminko za druhým.  Hrajeme kdo z koho: Já si plánuju setkání a akce, a mimina se nikam nechystá. Je to legrační. Vím, že to přijde. I přes všechny moje vtipy, že se nikdy nenarodí. Takže to máme ve čtvrtek předváděčku auta, v pátek oslavu narozenin. O víkendu někam ven. V pondělí demonstrace na Staromáku na Londýňančiny narozeniny (a narozeniny mýho učitele zpěvu).  Dotelefonovala jsem s kolegou z Berlína, kterýmu chci předat svůj aktuální projekt. Neplánovala jsem v říjnu pracov...

Strach je blbej. Všechny ty poučky z kurzu, který zněly tak jednoduše, dokud nebyl porod za rohem, najednou nabývaj extra platnosti. Strachem si nepomůžu. Je to nepřenositelný , praví K., matka tří dětí, ale hlavně si to užij . Naštěstí, i když se to strašně rychle blíží, jsem furt tak trochu v mlze. Konkrétní věci a úkoly zvládám, dokonce se zítra chystáme do hor, ach. Nenechat si čas moc přemýšlet je základ.  Seděli jsme včera v oblíbeným baru. Přijdu si poněkud vygumovaná. Debaty o AI apod jsem stíhala jen tak tak. A bude hůř. Mám pocit, že za poslední roky mě hrozně moc věcí přestalo zajímat do hloubky. Že to není zdaleka jen těhotenstvím. Plus jsem si olizováním whisky pojebala žáhu, takže se cpu Rennie.  V sobotu jsme tu měly s dulou malej předporodní rituál. Abych řekla pravdu, připravenější se necítím, i když některý věci byly poměrně silný. Ale zvednout se včera před půlnocí z místa, kde jsem za posledních 15 let zažila tolik věcí, oslav, silvestrů, emocí, z místa, k...

Pondělí: Přemýšlím nad konceptem pozitivního zdraví, o kterým jsem poprvý slyšela na stáži v Holandsku v roce 2018. Tldr říkat lidem, i z pohledu medicíny, lékařů a nemocnic, co všechno s danou diagnózou můžou dělat, místo varování, předposraností a zákazů.  Sama jsem zaseklá ve strachu "co všechno nepůjde". Probudila jsem se se smutkem. Volá mi realiťák od domu, co po něm koukáme, a já strčím telefon za notebook, abych to neviděla. Přesně tyhle chvíle, kdy si nepřijdu funkční ani co by se za nehet vešlo, mě děsí. Že mateřství a rodičovství bude nekonečná výzva, abych fungovala. Že budu mít hrozný výčitky, až to nepůjde. Já vím, že jsem monotématická. Já vím, že je normální před  největší změnou svýho života  nebýt úplně v pohodě. Sedím s ranním kafem a dovoluju si to cítit a bejt smutná. Chápu, že  nejsem tak spešl , aby se opravdu ukázalo, že budu nejhorší matka na světě. Ale vysvětlujte mi to.  Byla jsem na masáži, která byla jako vždy skvělá. Končíme na notě...

Včera jsem se vracela z Krušnejch hor, kde jsme byly s holkama na dámský jízdě. Bylo to skvělý. V lecčems tak akorát: Kroků, kopců; v mnohém hédonisticky navršený na talíř: Čokoláda, smích, podzimní krajiny, debaty do noci, spánek. I když je aktuálně spánek složitej, budím se žízní, i tak jsem měla možnost vylejzat z postele po devátý.  Dneska v noci jsem taky nespala dobře, cítím pohyby někde jinde a doufám, že se malá neotočila (mám pocit, že bych si všimla, ale kdo ví). Dneska oficiálně začínám 9. měsíc. I když stále funguju fyzicky výborně, stejně potřebuju (a chci!) často odpočívat. Když zrovna nelezu na nějaký kopce. Zpomalila jsem. Tíhu v hlavě, která to všechno doprovází, taky nějak nesu a chvílema odkládám. Je mi s ní nějak sžitějc. Bude to kurva těžký, opakuju si, ale zkusíme se z toho neposrat. Že. Snažím se, aby strach ("ten už tě nikdy neopustí") nebyl paralyzující, a aby se s tím diskomfortem dalo dejchat. Teď, jak se to blíží, teď, když mám čas, přemýšlím, jak ...

Včera jsem si odbyla poslední prohlídku na gynekologii. Příští čtvrtek už jdu na kontrolu do porodnice. Dole se nic neděje, pravila dr., ale na vavřínech se ukolébávat nenechám, protože jsem poučena svojí dulou, že informace o čípku a otevřenosti úplně nutně nesouvisí s tím, kdy a jak rychle nastane porod.  Před pěti lety byl u mě v Barceloně byl Dave. Jak jsme se tam dostali: 14. března jsem přiletěla do Barcelony. Na poslední chvíli mi selhalo ubytování u kolegyně dávnýho kamaráda, o čemž si myslím, že mi bez přehánění zachránilo život. Pokoj dva na dva, kde jsem měla bydlet, dokud si nenajdu něco vlastního, bych asi za lockdownu nedala. Lockdown začal 15. března, po dvou nocích u mexického kamaráda s výhodami jsem se usídlila na Plaza del Pi skrze jeden pražskej kontakt, takže jsem místo pokoje dva na dva měla dvěstě metrů čtverečních a hned dvě šílený spolubydlící. A pološílený domácí, ale to je ještě jinej příběh.  První, Malajka, se na pokoji zpíjela do němoty a pak háze...