Třicátý šestý týden: Třicátý šestý?!

Pondělí: Přemýšlím nad konceptem pozitivního zdraví, o kterým jsem poprvý slyšela na stáži v Holandsku v roce 2018. Tldr říkat lidem, i z pohledu medicíny, lékařů a nemocnic, co všechno s danou diagnózou můžou dělat, místo varování, předposraností a zákazů. 

Sama jsem zaseklá ve strachu "co všechno nepůjde". Probudila jsem se se smutkem. Volá mi realiťák od domu, co po něm koukáme, a já strčím telefon za notebook, abych to neviděla. Přesně tyhle chvíle, kdy si nepřijdu funkční ani co by se za nehet vešlo, mě děsí. Že mateřství a rodičovství bude nekonečná výzva, abych fungovala. Že budu mít hrozný výčitky, až to nepůjde. Já vím, že jsem monotématická. Já vím, že je normální před největší změnou svýho života nebýt úplně v pohodě. Sedím s ranním kafem a dovoluju si to cítit a bejt smutná. Chápu, že nejsem tak spešl, aby se opravdu ukázalo, že budu nejhorší matka na světě. Ale vysvětlujte mi to. 

Byla jsem na masáži, která byla jako vždy skvělá. Končíme na notě "šestinedělí je nejhorší období v životě ženy, druhá je menopauza". Podobně jako včera na konzultaci s PA, kde bylo všechno super, až na "rizikům se u starších žen předchází především protože už nemají čas pořídit si nový dítě, pokud tohle nepřežije". 

Dívám se na animace, kde se dítě zvětšuje a utlačuje orgány. Plíce, střeva, močák -- I'm wildly aware. 

Hrozí mi vyvolávání kvůli věku -- proto ten úvod. Hledejte slasti, říká PA, a radí mi pít víno a relaxovat a chodit na výlety. Termín máme za tři týdny a dva dny, což je tak šílená informace, že ji nedokážu vstřebat a raději jsem koupila to víno. (Ale zase jsou to ještě celý tři týdny, kdy dítě prostě může přijít kdykoliv.)

Úterý: Končím den telefonátem s Londýňankou, což oceňuje i dítě, který se u toho snaží protlačit bokem ven. Už je tak velká, že nahmatávám nohu. Bůhví, co dělá a co se jí honí hlavou, ale já vím, že mi tohle období bude chybět. 

Mám resty, třeba tenhle post. Na depku a strachy pomáhá praktická příprava (řekla bych, že jsme ready, máme hromady věcí). Pomáhá myslet na ni jako na člověka, kterým bude. Pomáhá teď číst listopadovou skupinu na FB, kde se děti rodí denně a kde člověk získá relevantnější pohled na to, co je průměr, na rozdíl od míst, kam se chodí hlavně stěžovat si. 

Pomáhá zpěv. 

Pomáhá nechtít všechno hned. Měla bych milion věcí, třeba rešeršovat chůvy (to teda fakt) nebo mateřský skupinky, ale ono se to neposere, tu přípravu jsme taky zvládli. A kdybychom ji nezvládli, taky by se to neposralo. Spousta toho tlaku přichází zvenku (socsítě jsou v tom obzvlášť skvělý), naštěstí jsem too old for this shit. Moje jednoduchý algoritmy jsou "je na to reklama = to nepotřebuju", "cokoliv přes měsíc dítěte = tím se teď nestresuju", a obecně zdravej rozum. (Teď ve mně všechno křičí hrůzou, že žádnej nemám, ofkoz.)

Pomáhá myslet na to všechno jako na malej velkej zázrak. 

Hodně přemýšlím o lidech, celým svým sociálním zázemí, ztrátách a nálezech, tom, co jsou reálný vztahy a co jsem dlouho udržovala jednostranně já. Kdo se ozve z Berlína a Barcelony. Kdo se ozve, tečka. Kde o ten vztah stojím a kde se to samovolně odpojuje -- vlastně si nemyslím, že ta hranice je definovaná dětností/bezdětností. V minulosti jsem hrozně moc potřebovala hodně lidí, který by o mně nějak stáli, i teď mě to úplně neopouští a mám pocit, že ve vztazích často plavu. Jsem málo nebo moc a nevím, jak být akorát. Navzdory svejm extrovertním epizodám jsem vlastně introvert, jak vidmo na posledních týdnech až měsících. Ale ta inventura je reálná, u spousty věcí jsem taky too old for this shit. Konflikty se dějou, pokud si to neumíme vyříkat, nemá smysl se v tom patlat. I tak je ten pool lidí, co mi například řekli, jak se na ni těšej, takovej, že si přijdu hrozně bohatá. 

Před sedmi lety jsem byla v Essenu na největším conu deskovek v Evropě. Před třema lety jsem seděla ve větru na Arthur's seat. Pomáhá říkat si, že tyhle moje osobnosti si daj na chvíli pauzu a pak se vrátí. Třeba si koupíme tu dodávku a budeme cestovat. Pomáhá říkat si, že nám dítě přinese zpomalení, zvědavost, motivaci zkoumat věci. Protiváhu k cynismu, kterej pociťuju vůči světu. Takhle bych si to přála.