Třicátý pátý týden: Tíha

Včera jsem se vracela z Krušnejch hor, kde jsme byly s holkama na dámský jízdě. Bylo to skvělý. V lecčems tak akorát: Kroků, kopců; v mnohém hédonisticky navršený na talíř: Čokoláda, smích, podzimní krajiny, debaty do noci, spánek. I když je aktuálně spánek složitej, budím se žízní, i tak jsem měla možnost vylejzat z postele po devátý. 

Dneska v noci jsem taky nespala dobře, cítím pohyby někde jinde a doufám, že se malá neotočila (mám pocit, že bych si všimla, ale kdo ví). Dneska oficiálně začínám 9. měsíc. I když stále funguju fyzicky výborně, stejně potřebuju (a chci!) často odpočívat. Když zrovna nelezu na nějaký kopce. Zpomalila jsem.

Tíhu v hlavě, která to všechno doprovází, taky nějak nesu a chvílema odkládám. Je mi s ní nějak sžitějc. Bude to kurva těžký, opakuju si, ale zkusíme se z toho neposrat. Že. Snažím se, aby strach ("ten už tě nikdy neopustí") nebyl paralyzující, a aby se s tím diskomfortem dalo dejchat. Teď, jak se to blíží, teď, když mám čas, přemýšlím, jak projít transformací vědomě. Myslím na měsíce v lockdownu, leccos bude asi podobný. Co nám brání přijmout změnu? Ego. Lpění na tom, co bylo, na možnostech a svobodě, který máme. Očekávání a idealizace budoucnosti. Což samozřejmě dělám -- například si maluju, jak budeme s malou cestovat. Dovolit si být s tím, co je. Koupit si bonboniéru, celou ji sníst, nevylejzat z pyžama, koukat se na seriály, zalézt s kocourem do postele. Přijmout nějakej druh prázdnoty. 

Mohla jsem v těhotenství pít míň kafe. Mohla jsem jíst buráky (nebo nejíst, záleží, kterou studii si najdete). Mohla jsem víc chodit ven, míň se stresovat, nejíst vůbec nic smaženýho. Teď na terapii (poslední do doby, než budu zas schopná se koherentně rozebírat) říkala terapeutka, že má dojem, jako by hodně mýho úzkostnýho chování bylo spíš externího původu. Je to možný, přijdu si taky tak. Slunečnice, co se otáčí za sluncem a přizpůsobuje tomu, kde se nachází. S mužem se bojím, abychom se nezacyklili v podobným zrcadlení, až to bude těžký. Zatím si od něj beru stabilitu, ale zatím jsme spolu taky neprocházeli žádnou krizí. 

Je nádhernej podzim, což není náplast na enviromentální žal. Otázka toho, kde a jak žít, je furt živá, i když na pozadí. Včera jsem si v lese přála najít "jeden pořádnej hřib" a našla jsem půlkilovýho macka. Taky jsem si přála zdravý dítě, jak tam, tak na Andělský hoře. Občas jsem netrpělivá a už chci vědět, jaký to bude, ale většinu času jsem ráda za to, že právě teď můžu bejt pomalá a u sebe.