Čtyřicátý týden: Mezisvět

A ball of baby and emotions, popisuje tenhle článek, co mi poslala Bruselská, tyhle chvíle. Když jsem ho včera četla, brečela jsem. Taky jsem brečela, když rodila Amy v Brooklyn 99. Taky jsem brečela včera večer prostě tak. Taky brečím, když mě dojme muž svou starostlivostí. 

Sedím na záchodě - pokud jste někdo neznali slovo napářka, spařila jsem speciální byliny a vrazila hrnec do záchodu, abych si mohla napařovat va-jay-jay. 

Dělám dost? To je zajímavá otázka. Ab-so-lut-ně si to nemyslím. Dula a internetové davy mi radí -- všechno. Sex (tak si to zkuste, když nevydržíte v žádný poloze dýl než minutu, dejchat neudejcháte nic, věci spolu fyzicky nepasují, a ještě máte to obří břicho), datle (se mi už znechutily), maliník (kinda useless). Tohle je třetí víkend vejletů -- jasně, v Kadani je porodnice... v Liberci taky. Dneska už jsem se ani neobtěžovala cokoliv zjišťovat, nejeli jsme daleko. Včera jsem poskakovala 7 hodin po kuchyni, o čemž by si člověk myslel, že by to mohlo stačit. 

O porodu rozhoduje dítě, budou vám říkat. Dítě se z mého pohledu velice vrtí, ale jestli hledá cestu ven, tak ji teda nenachází. Zkus se s ní hypnoticky propojit a trochu ji pošťouchnout, radí dula. Pokaždý, když se o to pokusím, usnu. 

No a pak je tady psychika, viz úvod. Ptám se sama sebe, jestli vůbec chci, aby přišla. Jasně že ano, ale nemohla by se mi prostě zhmotnit v náručí? Tenhle okamžik před tím vším nedokážu vědomě pojmout. Že začnu rodit, že porodím, že ji budu držet, to je tak nepředstavitelná oblast neznámejch, že mi vlastně vůbec nejde to vědomě přivolávat. Takže ji blokuju? Logika věci říká, že narodit se musí a čím vyvolávanější a pozdější porod, tím "hůř" -- vyšší rizika pro ni i pro mě (what if I am expecting a big baby -- fakt nedoporučuju googlit si největší narozený dítě). Ale ani tak nedělám úplně všechno. Spíš se, ehm, snažím spát. 

Dneska jsem usnula odpoledne, probudila jsem se už za tmy, plná úzkosti. Pamatuju si, jak kdysi, mohlo mi bejt tak deset, jsme jeli lodí z Rijeky na Brać. Probudila jsem se po nějakým takovýmhle denním spánku s pocitem novýho, neznámýho stavu vědomí. Jako by se mi zformátoval mozek, nebo jako bych se vzbudila v jiný realitě. Dodnes si ten pocit dokážu vybavit. Jaktože jsem tady? Jaktože vnímám? Kdo jsem? 

Občas mě hrozně zaskočí ten dospělej život. (Když jsem byla na shiatsu u S., taky říkala něco o mý dospělosti. Cože?!) Například vybíráme auto a pohovku, a mně přijde, jako bych žila život někoho jinýho. (Další věc, co jsem se dozvěděla, tentokrát na masáži vedle ve vesnici -- že jsem taková vyrovnaná. Já?)

Bojím se. Snažím se: 1. aby to nebylo paralyzující, 2. abych se  kvůli tomu necítila ještě hůř. Snažím se vykreslovat si to hezký. Bude to hezký. Budeme nějak ... kompletnější. Jinak, než jsme byli doposud. A mezitím se rok chýlí ke konci. Je fakt brzo tma a je fakt zima. Svoje sny o životě v Tromsø neberu příliš vážně. Uf uf.