Třicátý čtvrtý týden: Dole se nic nechystá

Včera jsem si odbyla poslední prohlídku na gynekologii. Příští čtvrtek už jdu na kontrolu do porodnice. Dole se nic neděje, pravila dr., ale na vavřínech se ukolébávat nenechám, protože jsem poučena svojí dulou, že informace o čípku a otevřenosti úplně nutně nesouvisí s tím, kdy a jak rychle nastane porod. 

Před pěti lety byl u mě v Barceloně byl Dave. Jak jsme se tam dostali: 14. března jsem přiletěla do Barcelony. Na poslední chvíli mi selhalo ubytování u kolegyně dávnýho kamaráda, o čemž si myslím, že mi bez přehánění zachránilo život. Pokoj dva na dva, kde jsem měla bydlet, dokud si nenajdu něco vlastního, bych asi za lockdownu nedala. Lockdown začal 15. března, po dvou nocích u mexického kamaráda s výhodami jsem se usídlila na Plaza del Pi skrze jeden pražskej kontakt, takže jsem místo pokoje dva na dva měla dvěstě metrů čtverečních a hned dvě šílený spolubydlící. A pološílený domácí, ale to je ještě jinej příběh. 

První, Malajka, se na pokoji zpíjela do němoty a pak házela skleněný lahve z třetího patra. Už nevím, jestli zvonili sousedi nebo policie, ale zábavný to nebylo. Ne že by byla jediná, kdo úzkost z covidu zapíjel, ehm. Druhá, extrémně miniaturní Švédka, se nastěhovala asi měsíc po mně, měla divný historky a divnýho kocoura, prudila při sebemenším drobečku v kuchyni a vyžadovala oddělený nádobí, protože ji obtěžovaly moje molekuly masa. Bylo toho asi víc, ale vytěsnila jsem to. Podle mě to byla ona, kdo skrze kocoura zatáhl do bytu blechy, což je ještě jinej příběh a poslední kapka byla, když po mně domácí chtěli, ať to řeším já. Do toho ten kocour, kterýmu přikládala šamanský schopnosti, umřel. Mám to hodně, hodně v mlze. 

Pak jsem se stěhovala v horkým srpnu o pár ulic dál, a pak v tom všem šílenství bylo na chvíli možný cestovat a přijel za mnou Dave a jeli jsme do San Sebastianu, a pak jsme někde zpátky v Barceloně seděli v jedný z mejch oblíbenejch mexickejch restaurací a já plakala ohledně svojí kariéry, no a tehdy jsem si dala do kalendáře upomínku o pět let později "check in with Dave about my career". 

Nutno říct, že se moje "kariéra" za tu dobu stabilizovala, řekněme, ale že mi mnohem zajímavější a cennější přijde zbytek toho posunu. Občas si v tom všem připadám nepatřičně. Že to není zasloužený. Třeba když jsme na matrice a vyplňujeme kolonky "matka" a "muž, který tvrdí, že je otcem dítěte". Mám kolem sebe takovej fenomén, nazvala bych to "ženy, kterým to začalo bejt šumák, a najednou se zadaly s někým normálním a funknčím". Ale jakkoliv dokážu nějak vysledovat tu cestu od šumáku ke vztahu, stejně si myslím, jak jsem tuhle říkala Lůce, že bych dělala pořád ty samý chyby, kdybych nedejbože měla ještě někdy randit. 

Přiznám se, že mi už bylo i líp. Sedím a pořádám inventuru pocitů, hledám, kde se skrývá zakopanej pudl. Mám pocit, že na sebe nemám čas, vůbec. Nedefinovaná úzkost, příliš mnoho práce, strach z neznáma. 

Dneska jsem byla na hodině zpěvu. Dneska se mi chce brečet. Dneska peču, možná, kanelbullar, ale těsto se úplně nechová tak, jak bych si představovala. Rozválím ho tak jako tak a nechám ho kynout v pekáči. A napustím si vanu. A možná si podruhý za těhotenství dám malýho panáka. Protože je mi nedefinovatelně těžko a smutno a nějak mám pocit, že s tím nic nenadělám, jen s tím poplynu v perníkový pěně od dermacolu.