tvořím tvory

Jsem ochotná připustit, že depresivní tón minulýho postu byl tak trochu částečně způsobenej chorobou, a že je mi vlastně líp. Ne že bych věděla, kdo jsem, jak si poradit se svým divným mozkem, nebo jestli budu i po mateřské mít čím se živit, ale jsem víc ok, nebo možná míň neok s tím, že to je ve hvězdách.  Teď, když mě neovládá choroba, tak mě ovládají hormony. Jsem extrémně odpojená od reality a okolních lidí. Těhotenství ze mě dělá introverta. Čas plyne podivným způsobem, kdy si přijdou jednou nohou v onom okamžiku zjevení s výhledem na fjord, ale ejhle, máme tu 17. týden a ta neúprosnost, se kterou se den přelévá za dnem, je nová a občas trochu strašidelná.  #přijímám  Tu neúprosnost, už proto, že tu byla vždycky, jen ne tak hmatatelná.  Přijímám tenhle novej, jinej stav, kdy si vážím svýho těla. Na hraně podbřišku si nahmatávám placentu, ten zázračnej orgán. Mně se umístil tady, takže si na první pohyby ještě chvíli počkám (stává se to), ale jsem na ně hrozně na...

Je blbý začínat každej příspěvek tím, jak mi nejde psát, ale nejde. Myšlenky se mi kroutí v hlavě neustále, ale jakmile se na ně pokusím soustředit, uhnou někam do ztracena. Na druhou stranu čistě ten fakt, že jsem si sedla a píšu, dělá víc než ležet a mít zdánlivě pocit, že tzv. přemýšlím.  Možná to souvisí s tím, že dlouhodobě nemám pocit, že bych měla co říct. Cokoliv relevantního, smysluplnýho, nějak významnýho nebo zajímavýho, už řekl někdo jinej. Jsem zahlcená. Uvědomuju si, že evoluce nevedla nějak nutně k tomu, abychom zvládali nápor informací, a u mě konkrétně vzniká paralýza. Často (příliš často) přemýšlím nad tím, kým jsem, případně kým nejsem. I z tohohle hlediska mě mateřství a rodičovství ultimátně děsí. I z tohohle důvodu se snažím nějak definovat, kdo jsem, abych s tím mohla pracovat. Abych tím nedělala škody, který se kdysi staly mně.  Nedopracovala jsem se úplně k diagnóze ADHD. Všechno je spektrum, sebe vidím na špetku ADHD, špetku autismu, špetku vysoký cit...

Ty krávo blbá!  Přestože jsem téma nadávání si v terapii otevřela a myslím, že to fakt k něčemu bylo (povíme si, až přijde spánková deprivace), ve čtvrtek v Bruselu se budím a nadávám.  Ve snu sklízím třešně u jakéhosi chlapíka, kterému rostou dva obří obsypaný stromy skrz dům. Nejprve zdola, pak se přesouvám nahoru. Byt vypadá spíš jako obchoďák, procházím mezi regály a komentuju. Voláme na sebe přes patro, a tahle konverzace postupně nabývá na intenzitě, až je z ní čirej flirt. Zažili jste někdy takovou tu všepohlcující touhu, kdy máte pocit, že vám stojí každej chlup na těle, a celý tělo hoří? Já několikrát. Tahle touha se mi zdává, a v tomhle snu onen muž nakonec přijde za mnou, s jasnou výzvou.  A já, kráva blbá, řeknu, že jsem zadaná, a vzbudím se.  Aaaaa. Smíš, opakuju si, až se ti bude zase něco takovýho zdát, SMÍŠ! Ale kouzlo je pryč. Na druhou stranu se frekvence erotických snů zvyšuje, což je příznak (těhotenství). To je dobře, protože jinak se mi příznaky...

Apka praví, že dítě má velikost hrušky a že tvořící se tekutina a zvětšující se děloha už v tomto týdnu mohou dělat jasnej bump . Já mám teda jasnej bump už tak od minus čtrnáctýho tejdne, ale tenhle začíná opravdu vypadat těhotně , takže mě třeba někdy někdo pustí sednout kvůli němu, a ne "jen tak", jak pravil kluk v metru, když jsem se vracela z Krakůva a byla jsem jen stará a unavená.  Ani hovor s mámou ("já jsem vás teda nechávala vyřvat, aby si jako miminko nezvykalo" -- "mami, to miminko asi něco POTŘEBOVALO") mě nepřipravil o zen, kterej moje terapeutická žena (zena, haha) dává. Ostatně jsem to asi potřebovala in more ways than one, protože terapie (a možná teda taky to kafe) nějak zvedla opar a distanc, kterej jsem k sobě v posledních (tý)dnech měla.   Nějak se furt obracím k minulosti. Hlavně způsobem coby-kdyby, což i na tý terapii rezonuje. Je pěkný si říct, kolik jsem toho ušla a bejt za to vděčná, ale taky tenhle jinej stav nějak zesiluje ty s...

Titulek tak nějak hovoří za vše. Poslední týden jsem prospala. Takže ani nepíšu, ani moc nepřemýšlím, ani se nijak nechystám. Největší novinkou je prvotrimestrální screening, kterej nám vyšel na jedničku s hvězdičkou. Máme to i s tipem na pohlaví. Mimino působí (až strašidelně) akčně. Přísahala bych, že jsem dnes cítila pohyb. Podle chat GPT to není vyloučený, i když je to nezvyklý. Konkrétní úhel, mimino i děloha trochu výš, prostě v polospánku mě najednou něco nakoplo a vzápětí probublalo. Mimino zjevně zdědilo moji slavnou muskulaturu (aneb moje máma vypráví, jak já jsem kopala jak divá, zatímco sestru skoro necítila). Takové drobné, milující povzdechnutí: Ach jo! :D Musela jsem tenhle týden vypnout, minulej toho bylo moc. A obecně je toho moc. Tenhle týden jsem byla u zubařky (šťouchala do mě při zákroku o něco větším břichem), pro papír na endokrinologii, na gyndě, zítra mě čeká ještě endokrinologie s výsledky, terapie, a pak si asi půjdu zaplavat. Onen týden, kdy jsem hodila vidl...

U večeře jsme se bavili o tom, čím jsem předchozí post uzavřela: Co formovalo mě a sestru. Lišíme se? Přemýšlím nad tím, jak malý náhody rozhodujou. Trocha náhody, trocha štěstí, trocha osobního nastavení. Nevím, jestli má nešťastnej život, netroufám si to hodnotit. Ale vím, že jsem se sama se sebou dlouho šťastná necítila, že svět a srážky s ním bolely. Ale i když jsem neměla nic, nebo o tom aspoň byla hrozně přesvědčená, tak jsem aspoň chtěla věci vědět. A myslím, že jsem fakt měla štěstí na lidi. I v tom největším temnu jsem měla hvězdy. Svůj vnitřní svět a svoje deníky. Hry, mimo jiný, světy, který mě bavilo zkoumat a vstřebávat.  Loni jsem se hecovala přednášet na konferencích, a samozřejmě jsem zjistila, že mě to baví. K ambicím zjevně patří i potřeba se příliš nenudit. Neusnout na vavřínech. Došlo mi, že asi vlastně posledních pár let, a zejména pak půl roku, buduju něco jako svůj brand. Nevím, jestli to k něčemu je. Nemám chuť se promovat na LI. Zatím jen dělám, co mě baví,...