Sedmnáctý týden: Prostě se to děje

Jsem ochotná připustit, že depresivní tón minulýho postu byl tak trochu částečně způsobenej chorobou, a že je mi vlastně líp. Ne že bych věděla, kdo jsem, jak si poradit se svým divným mozkem, nebo jestli budu i po mateřské mít čím se živit, ale jsem víc ok, nebo možná míň neok s tím, že to je ve hvězdách. 

Teď, když mě neovládá choroba, tak mě ovládají hormony. Jsem extrémně odpojená od reality a okolních lidí. Těhotenství ze mě dělá introverta. Čas plyne podivným způsobem, kdy si přijdou jednou nohou v onom okamžiku zjevení s výhledem na fjord, ale ejhle, máme tu 17. týden a ta neúprosnost, se kterou se den přelévá za dnem, je nová a občas trochu strašidelná. 

#přijímám 

Tu neúprosnost, už proto, že tu byla vždycky, jen ne tak hmatatelná. 

Přijímám tenhle novej, jinej stav, kdy si vážím svýho těla. Na hraně podbřišku si nahmatávám placentu, ten zázračnej orgán. Mně se umístil tady, takže si na první pohyby ještě chvíli počkám (stává se to), ale jsem na ně hrozně natěšená. 

I když stále spadám spíš do kategorie tlustá než očividně těhotná, who cares. Na vinted (kam chodím a kde utrácím příliš) hledám mnoha-iks-el hadry a hrdě si je kupuju jako jakousi validaci toho, kdo jsem a co se děje. 

A děje se to; z jedný takový sukně jsem už skoro vyrostla. I když se ještě neděje nic hmatatelnýho, zvětšuju se, zvětšily se mi prsa i bradavky, cpu se ovocem (nikdy, nikdy nemíchejte grep s ananasem), a na každým ultrazvuku je větší malej tvor. 

Hlavně ale mě zaplavuje radost, ahoj hormony. Něha, láska, úplně nový, čirý pocity. Vztah k něčemu, o čem vlastně nic nevím. Realita stvoření. Těším se a děsím se. Zařizuju si PA, čtu, studuju porody, hračky, šátky. Přemýšlím, jestli budu z těch, co vykřikujou o přirozeným porodu přesně do první kontrakce. Odháním neblahý myšlenky, strachy, co se všechno může posrat. A těším se.