Dvanáctý týden: Ještě k ambicím

U večeře jsme se bavili o tom, čím jsem předchozí post uzavřela: Co formovalo mě a sestru. Lišíme se? Přemýšlím nad tím, jak malý náhody rozhodujou. Trocha náhody, trocha štěstí, trocha osobního nastavení. Nevím, jestli má nešťastnej život, netroufám si to hodnotit. Ale vím, že jsem se sama se sebou dlouho šťastná necítila, že svět a srážky s ním bolely. Ale i když jsem neměla nic, nebo o tom aspoň byla hrozně přesvědčená, tak jsem aspoň chtěla věci vědět. A myslím, že jsem fakt měla štěstí na lidi. I v tom největším temnu jsem měla hvězdy. Svůj vnitřní svět a svoje deníky. Hry, mimo jiný, světy, který mě bavilo zkoumat a vstřebávat. 

Loni jsem se hecovala přednášet na konferencích, a samozřejmě jsem zjistila, že mě to baví. K ambicím zjevně patří i potřeba se příliš nenudit. Neusnout na vavřínech. Došlo mi, že asi vlastně posledních pár let, a zejména pak půl roku, buduju něco jako svůj brand. Nevím, jestli to k něčemu je. Nemám chuť se promovat na LI. Zatím jen dělám, co mě baví, a trochu autisticky o tom přemýšlím. Zatím to funguje. Ale cejtím potřebu něčeho svýho, něco stvořit. 

Zjišťuju, že nervozita před žádnou prezentací se nerovná tou před příštím ultrazvukem. Už je mi úzkostí fakt nedobře, ale naštěstí se vyspím už jen dvakrát. Muž sveřepě věří, že je všechno v pořádku. Já se to snažím pochopit, tenhle přístup. Nasát, přijmout.