Sedmnáctý týden: Nejasná zpráva o stavu věcí

Je blbý začínat každej příspěvek tím, jak mi nejde psát, ale nejde. Myšlenky se mi kroutí v hlavě neustále, ale jakmile se na ně pokusím soustředit, uhnou někam do ztracena. Na druhou stranu čistě ten fakt, že jsem si sedla a píšu, dělá víc než ležet a mít zdánlivě pocit, že tzv. přemýšlím. 

Možná to souvisí s tím, že dlouhodobě nemám pocit, že bych měla co říct. Cokoliv relevantního, smysluplnýho, nějak významnýho nebo zajímavýho, už řekl někdo jinej. Jsem zahlcená. Uvědomuju si, že evoluce nevedla nějak nutně k tomu, abychom zvládali nápor informací, a u mě konkrétně vzniká paralýza. Často (příliš často) přemýšlím nad tím, kým jsem, případně kým nejsem. I z tohohle hlediska mě mateřství a rodičovství ultimátně děsí. I z tohohle důvodu se snažím nějak definovat, kdo jsem, abych s tím mohla pracovat. Abych tím nedělala škody, který se kdysi staly mně. 

Nedopracovala jsem se úplně k diagnóze ADHD. Všechno je spektrum, sebe vidím na špetku ADHD, špetku autismu, špetku vysoký citlivosti. I za nadanou mě lidi označují, což je v mý momentální krizi identity, která spočívá v tom, že mám pocit, že nedokážu dělat NIC, ironickej paradox. Ach, jak je můj mozek chytrý. Ach, jak si přijdu ztracená. Proč? Co mě k tomu napadá? 

1. Dřív jsem byla míň citlivá a empatická. Mohla jsem se opřít o svoji impulzivitu. Hodně pít a plynout světem. Dávat se do řeči s lidmi. Hodně lidí to přitahovalo (a hodně lidí sralo). Nějak jsem to osakala, naučila se vnímat ostatní. Ale ztratila jsem divokost (což se možná rovná ztrátě mládí?)

2. Nemám abstraktní myšlení, neumím sama dávat věci do souvislostí. Dnes a denně mě dostávají složitý myšlenky cizích lidí, co někdo zformulovat, sepsal, ideálně navíc nějak originálně a zajímavě. Přijdou mi jasný a pochopitelný, na to mozek mám, ale neumím si představit, že bych je skládala sama. Chápu, že nic nevzniká ve vakuu, ale na spektru mezi konvergencí a divergencí myšlenek jsem v konvergenci. Trochu ADHD? Fakt, že místo toho, abych myslela, mě zase něco v hlavě vyvolalo písničku, a já si ji zpívám? Že poletuju po bytě při dvaceti činnostech zároveň? 

3. Ztrácím zájmy. Což je taková mírnější varianta toho, že mě nic nebaví. (Potřebuju antidepresiva?) Nebaví. Teď, když ležím s chorobou, je to obzvlášť markantní. Na seriál se dívám, protože nemám nic lepšího na práci. Ironicky si sestavuju seznam: Mezi moje koníčky patří nenáročný kytky, nenáročný kočky, nenáročný hry, nenáročný knihy. Chtěla bych dělat něco. Zpívat (stydím se), běhat (teď asi ne), kreslit (jo, teď jsem se plácla přes kapsu a koupila si akvarelový fixy, abych zjistila, že moje ADHD mi brání přenášet cokoliv na papír, že mezi studií malovaného objektu a papírem dochází k odpojení mozku a nejsem schopná proporce a jiný detaily zaznamenávat), něco kreativního (šperky? 3D tisk?) Všechno mě strašně rychle znudí nebo zfrustruje komplexitou (flow?)

Uvědomuju si, že mám problém s čímkoliv, co je složitý. Ale poslední dobou fakt nevím, kým jsem a co mě definuje. Mezi lidma mluvím čím dál tím míň. Mívala jsem jako témata hry, astronomii, psychologii, neurologii. Plachtění. Skotsko, whisky. Berlín, cesty. A není to něco, co začalo s těhotenstvím, jak by to mohlo mylně vypadat. Ale bojím se, že s dítětem to bude přesně takhle. Snažím se zachytit, kým jsem bývala a proč mě věci zajímaly. Napadá mě ztráta ega, ambic, už nemám potřebu si něco dokazovat, ale ani víru, že bych mohla, jsem přece stará. Napadá mě deprese ze světa, ve kterým nemá smysl nic. Otupění. Jezdím po vyjetejch drahách. Navštěvuju místa, kde už jsem byla. 

Taky si uvědomuju, a to je na tom to nejtěžší, že taková jsem byla vždycky. Koníčky mi nikdy nevydržely (a často jen jeden pokus). Na cestách jsem nikdy nebyla zvědavá, co je za rohem, jako jedna moje známá, co by se z fleku mohla živit psaním průvodců. (To je ta moje špetka autismu.) 

Myslela jsem si, že to vím, ale nemám sebemenší ponětí, kdo jsem. Smířila jsem se s tím, že jsem tak trochu jack of all trades a vím od všeho něco, dlouho to fungovalo. Ale poslední dobou mě nebaví ten čas ani zabíjet. Nevím, co s tím.