Čtrnáctý týden: Hrušky a terapie

Apka praví, že dítě má velikost hrušky a že tvořící se tekutina a zvětšující se děloha už v tomto týdnu mohou dělat jasnej bump. Já mám teda jasnej bump už tak od minus čtrnáctýho tejdne, ale tenhle začíná opravdu vypadat těhotně, takže mě třeba někdy někdo pustí sednout kvůli němu, a ne "jen tak", jak pravil kluk v metru, když jsem se vracela z Krakůva a byla jsem jen stará a unavená. 

Ani hovor s mámou ("já jsem vás teda nechávala vyřvat, aby si jako miminko nezvykalo" -- "mami, to miminko asi něco POTŘEBOVALO") mě nepřipravil o zen, kterej moje terapeutická žena (zena, haha) dává. Ostatně jsem to asi potřebovala in more ways than one, protože terapie (a možná teda taky to kafe) nějak zvedla opar a distanc, kterej jsem k sobě v posledních (tý)dnech měla.  

Nějak se furt obracím k minulosti. Hlavně způsobem coby-kdyby, což i na tý terapii rezonuje. Je pěkný si říct, kolik jsem toho ušla a bejt za to vděčná, ale taky tenhle jinej stav nějak zesiluje ty slepý uličky, kterejma jsem se musela vydat a vydávat, dokud jsem nezačala vnímat, zvědomovat. 

Něco jsou dětinský lítosti (kdyby se Brazilec dostal včas do Berlína, třeba tam žiju s ním a plním si sen o multikulturním životě). 

Něco jsou výčitky (komu jsem ublížila svým nevěděním co se sebou, naposled chlapci, co jsem s ním chodila před mužem). 

Ale nejtěžší a nejhůř spolknutelný je vzpomínka na moje tzv. formující léta, od nějakejch 15 do 20 nebo kousek dál. 

V Krakůvě jsme se s Londýňankou shodly, že já ji obdivuju za to, jak se umí zařadit a ona mě za to, jak se zařadit odmítám. Terapeutka se mě včera ptala, jak se mi to dařilo -- nazvala jsem to obrannou autistickou ignorancí. Moje vzpomínky na zejména školní léta jsou převážně o bolesti a nepřijetí. Nebylo mi to jedno, ale nechápala jsem, že se třeba můžu nějak přizpůsobit těm ostatním. Tohle nepochopení se časem přelilo do arogance (za obojí díky, tati). Kolem toho je slupka naprostý nedůvěry ke všemu, primárně k sobě -- její stopy bolí ještě teď. Tak dlouho jsem se ani náznakem nerozhodovala za sebe. (Nedůvěra se projevila naposled včera, kdy jsem volala našim, abych jim řekla výsledky genetiky, a chtěla, aby máma dala telefon nahlas -- a táta začal zvyšovat hlas a bejt hnusnej, protože jí to nešlo a protože nechtěl chápat, co se děje. Situace, kde by mohl tři vteřiny počkat nebo se zeptat, co se děje, neexistuje, pěkně jsem si připomněla všechny ty svoje dětský bezmocnosti vůči jeho choleričnosti a chronický nedůvěře ke všemu a ke všem. Je myslím zjevný, proč jsem poznamenaná.)

Takže ano. Chtěla bych ve svejch 20 vědět aspoň trochu líp, kdo jsem, a dělat lepší, byť nezralý volby, třeba ohledně svojí budoucnosti. A vidím, že to je možný, potkávám tvory tohoto věku, kteří vědí. Přála bych si tohle i pro naše dítě. (A ukládám na mmm -- můj mateřský manifest :)

Vyrážím na cesty, muž také, ale jinak, a potkáme se v Nantes zítra večer. Evropa, what a delight. Jako největší perk beru, že si neberu notebook, ale barvičky a skicák. Čekají mě hodiny ve vlaku, ach.