Weissensee

V Berlíně je uprostřed zástavby jezero. Jezdívala jsem se sem koupat, od mý starý adresy to bylo 15-20 minut na kole. Jednou jsem přijela začátkem října, před prací, jen tak plavat přes tichý studený prázdný jezero. 

Bála jsem se sem. As things are, jsem nějak moc ukolejbaná tím vším maloměstským životem. Rytmus dní, muž doma, muž v práci. Je to fajn, dokud -

Dokud člověk nevyjede ven a nesáhne si na to, čím býval. 

S Margit a miminkem jedeme tramvají přes město. Máme auto, ale Dejv nám nedal klíč od garáže, takže místo opuštěný pláže kdesi v Brandenburgu míříme rozpáleným městem na Weissensee a mně se roztejkaj všechny obavy. Zvládám(e) berlínský tramvaje s kočárem. Těšíme se na pláž pod stromy, ale místo divočiny nás čeká

Bar

Oplocenej pozemek

Vstupný

Oplocená voda

Co se s tebou stalo, Weissensee? Ptám se. So tame. Enclosure.

Jak, se mnou? Ty tady táhneš kočár. Kdybych ti před deseti lety řeklo, že sem přijdeš s vlastní dcerou, věřila bys mi? 

Nevím. Myslím na jinej výjev. Praha, zima, někdy mezi návratem a mužem. Paní v tramvaji mi podává malou čepičku a ptá se jestli třeba není mojí dcerky. Jedu shodou okolností na sraz s Margit (asi do sauny) a pak jí zoufale brečím na rameni, že mě tohle už nepotká. 

Já před deseti lety sleduje mě s kočárkem dnes a přemýšlí, s kým to sakra mám. S Brazilcem? S druhým Brazilcem? S Francouzem? 

Jo s mužem? Tak to jsem teda nečekala. 

Sedím na Dejvově balkoně ve vnitrobloku moderní zástavby v Mitte. Okna svítí, jsou slyšet hlasy, pode mnou někdo kouří. Cejtím se tu doma. Nechtělo se mi od domácího bezpečí. Ale Berlin baby je Berlin baby a vydrží všechno. I noční procházky. I restaurace. I drncání po Kollwitzkiezu. 

Je mi takhle dobře, lže jezero. Lidi jsou v ohrádce, nikdo mi neničí břehy. Je ti takhle dobře? 

Ale jo, lžu já. 

Nechybí mi domov. Táhnem se horkým městem a je to jako jízda na kole (haha). Vemu Margit na svůj roh, kde taky kdysi byla, a po tý nej nej nej intenzivnější ulici - Danziger - se suneme na Eberswalder. Je fakt vedro, ale mně to nevadí. Dítě spí v kočáru rozpláclý. Kolikrát jsem tady šla? Do světla? Chaos, kola, kočárky, lidi všech ras, náboženství, pohlaví, hukot, místo mýho srdce, kde se nad silnicí pne železná konstrukce metra, tohle bylo je a bude moje. Ale nemám to jak sdílet. S mužem máme imaginární sady, vinice, přístavy. Ticho. Rorýsy, co nám každý ráno a každý večer tančí a křičí nad hlavou. Měla bych psát svatební sliby. Tady to nepůjde, tady jsem někdo jinej, tady mám divoký myšlenky. A moje dcera je moje, okusuje kornoutek od zmrzliny a pak odmítá usnout a celý se to děje strašně hezky, jdeme po mnoha memory lanes domů a já píšu Brazilci dva, že jsem šla kolem jeho starejch dveří. A raději nemyslím na to, co bylo na ose Berlin-Copenhagen-Dublin. 

A zatímco jsme u jezera a M. objevuje písek (tolik písku), vodu a sprchu, já objevuju, když mi žužlá prst, první zub. 

Vidíš, tady máš ode mě něco na památku, směje se jezero. 

Ale jo. You choose things and you choose them over and over again. 

Berlín mě objímá.