Tady a teď

Náročnej narozeninovej tejden. Byli jsme na expě, přednášela jsem. Bylo to překvapivě fajn, jen to trochu bodalo nostalgií. Taky jsme furt jezdili do Prahy, takže teď mám ozkoušeno s kočárem tam, po městě i zpátky. Holčička to dává statečně, takže si příští tejden střihneme s Margit Berlín. Sice z toho mám furt úzkost, ale bude to fajn! No a oslavila jsem to taky solidně. Takže už se zase s klidem můžu věnovat svatebních přípravám.

Na oslavě byla i ona. V jednu chvíli jsem se chtěla zeptat na prognózu, ale ten moment přešel a nezeptala jsem se. Proč taky? Velký příběhy nejsou vždycky krásný a s dobrým koncem. O některejch věcech se mluví těžko. Ale těžký situace nás učej, i když kdykoliv napíšu něco takovýho, tak mám okamžitě dojem, že si říkám o průser, že něco přivolávám. Myslím, že je to lidský. Co dělat, když jde okolo něco tak těžkýho? Mám na výběr se sama před sebou schovat. Někdo to udělá. Je to jedna z těch rad, co dostala od psychologa. Prostě to lidem řekni, a nech je, ať se poperou.

Tak se peru. Tančíme mezi pojmy. "Ta situace", "to, co se děje". Hodně poslouchám a nechávám se vést. Je v tom hodně pokory. A hodně vzteku. Protože to fakt není fér. Ve výsledku toho člověk ovlivní tak málo, že by se vlastně měl cítit bezmocnej pořád. Ale pro mě je hlavní tady a teď. Samozřejmě, že malý dítě je v tom extrémně dobrej učitel. Zvědomuje. Teď jsme tady. Panacea. Nad touhle chvílí máme kontrolu. Můžeme se smát. Můžeme zlehčovat. Můžu si vybrat, že to tu rychle dopíšu, a zalezu si do postele ke svýmu miminku. Který strašně moc miluju. 

Jsem vděčná. Je to takovej hemz z meditačnícch příruček, co? Ale jsem. 

Vidím paralelu mezi "touhle situací" a situací v týhle zemi. A na týhle zemi. Mám tendenci ke zjednodušování, černobílosti a tragičnosti - kombinace, kterou můj muž miluje, protože z ní všechno vždycky vyjde depresivně a pesimisticky. Ale to, že se můžeme sejít v hospodě a smát a brečet, je fakt hodně. Myslím na tuhle paralelu teď hodně, v tomhle nepříjemně suchým létě. Znovusložili jsme knihovnu a uklidili do ní knihy. Ale klidně se necítím. Někdy mám pocit, že ten bod zlomu nastane zejtra. Ještě tu jsme, ještě se máme dobře. Ale bojím se, a to tak, že dost. Jen jsem se naučila na to nemyslet před spaním. Někdy mám pocit, že moje deprese je jen pravda o budoucnosti. Že nikdy nemělo smysl nic. Ale s tím se teď souhlasit nedá. Jak říkám, snažím se na to nemyslet. Moji přátelé a známí řeší, jak přežít tohle volební období, já si nejsem jistá, jestli nebudeme řešit, jak přežít. Mno. Tak já jdu raději spát.