Dny krásný až k posrání

Kdybych se měla zamyslet, co mě na mateřství stresovalo dopředu, tak jednou z hlavních věcí byla (a je) nutnost řešit Nechutné Věci ™, spolu s nepředvídatelnýma krizema. Zkombinováním obou vznikají situace:

Když jsem v Berlíně hledala, kde přebalit posraný dítě, našla jsem: V obchodním domě přebalovací pult, kam mě pustili zadarmo a kde tekla voda, dalo se zamknout, a bylo tam ikeácký kojící křeslo. Bylo to glorious. Když jsem vcházela dovnitř, měla jsem pocit, že mi kolem hlavy andělé zpívají haleluja. Pak jsem zjistila, že mám sice posraný dítě, ale nemám v tašce ani jednu čistou plenu. Namísto obíhání obchoďáku, kde bych pleny určitě sehnala, jsem spíchla improvizovanou plínu z látkový a spěchala domů... než jsem si uvědomila, že jsem kousíček od svýho milovanýho charity shopu... což nebyl zas takovej kousíček, ale už cestou k němu jsem v loot boxu našla krásný hrnečky, a v něm jsem pak ulovila klobouk. Dopadlo to dobře, dítě hryzalo klobouk, projelo se U2 (ach), akorát se počůralo, a za chviličku jsme byly doma. 

Posraný dítě vol. 2, Praha: Píšu si za uši, že už nikdy nebudu oddalovat řešení. Moje máma na mě má občas zvláštní vliv, úplně se s ní vidím v konstelacích: Najednou jsem zpomalená, neschopná, nerozhodná, bezmocná. Takže jsem se rozhodla, že místo do DBK pojedeme na Ládví, kde jsme chytaly (s mámou) bus, a řeknu vám, přebalovat posraný dítě na extrémně nechutný zemi veřejných záchodků v metru už si doufám nezopakuju. I když paní tam byla vlastně milá. Hlavní je se z toho co? 

Kontrast Berlín - ČR furt bolí. Takříkajíc k posrání. Jsem dokonalej kandidát na druhej pokus v čemkoliv. Napoprvý, když je všechno nový, často selhávám. Dala bych si Berlín 2.0, stejnou práci, víc zkušeností. Nebo něco jinýho znova. Řekla bych různejm lidem ne hned. A některejm ano. Možná hraju moc her. Nevím. Poslední dobou se nějak nacházím v intenzivním zhodnocování. Mám pocit, že se svejm minulejm já snažím říct, že jsem fakt oukej. Většinou. 

Ve skutečnosti jsou k posrání úplně jiný věci, ty nad kterýma nemám kontrolu já, ani nikdo jinej. Můj táta si teoreticky může říct, že se nebude chovat jako kokot, ale jiný lidi si nemůžou říct, že jim odteď zase začnou dorůstat nervy ve svalech. Chci říct, že i na poslední díl Dying for sex jsem se musela podívat dvakrát, poprvý rychle přeskrolovat, napodruhý sedět na zemi na hrací podložce a tiše brečet, zatímco si M hraje. Dítě se vším zamává, je normální se ptát, kolik času máme. Snažím se to nedělat moc často. 

Svatba je za pět týdnů, takže to není tak, že bych neměla co na práci. Ale stejně mám čas řešit svoji identitu, je pro mě těžký ponořit se a nechat věci plynout, FOMO is strong with this one. Takže aktuální terapie je převážně o tom. Jsou to pomalý síly na pozadí a je to frustrující. Už podruhý nebo potřetí mluvím, a pomalu nevím o čem. Vyčerpání, jiný než nedospání, mi víc než jindy váže nohy do bláta, a je jednoduchý tý pomalosti podléhat moc. Nahradí mě AI, for sure. 

Svatba se skládá z velmi hlubokých i velmi povrchních kroků. Mezi ty druhý patří šaty, jasně, závoj, jasně, makeup a vlasy, jasně. Momentálně si bělím zuby, což mi úplně připomnělo moji zubní odyseu pár let zpátky: Vyndat zub. Srovnat zuby. Zasadit implantát. Vyrobit korunku. Vybělit. Pak jsem si ještě nechávala zkrátit jedničky - ty bělící formičky mají ještě starej, zubatější tvar. Celý to trvalo přes tuším od května do ledna, kdy jsem žila bez zubu. Ale když si vezmu, že to začalo nehodou, tak to na deset let cesty k hezkýmu úsměvu vydá. Skoro. Nolan by to měl natočit. 

Stejně je to masakr. Blíží se to a je to takový žonglování se vším, až mi oči přecházej. "Hrozně moc práce kvůli jednomu dni", jak řekla Mýtská. Co bude po týhle singularitě, vůbec netuším. Byli jsme na matrice vyplnit takový ty drobnosti, jak se budu jmenovat, že máme společný přiznaný dítě. No a mezi hluboký kroky pak patří psaní slibu, což jsem chtěla dělat teď u Margit na balkoně s výhledem na město, ale dohnala mě únava takovým způsobem, že ještě chvilku budu psát a pak opět padnu. Jak je dobrá tradice posledních příspěvků. 

Slib... mě zatím míjí. Ve svý aktuální vytíženosti, únavě a zahlcení se málokdy opravdu zastavím. Je to paradoxní, ale teď, když není muž doma, mám konečně čas pro sebe. Jsou u nás kamarádi, tak jsem přenechala výbuch v kuchyni jim. A místo psaní slibu se tu chci vypsat z toho, proč ho nepíšu: Místo psaní totiž čtu. Čtu Zem pod jejíma nohama, asi po 15 letech. A jsem unesená tím, jak je to dobrý. Teď jsem po ní sáhla, protože jsem doufala, že najdu nějakou vhodnou citaci; sice mi došlo hned, že jde především o milostnou tragédii, ale to už jsem byla začtená. Tehdy jsem si ji koupila z tak prostýho důvodu, že miluju stejnojmennou písničku od U2, a něco, co se jmenuje stejně, nemůže být špatný. A protože jsem někde možná zaznamenala, že Bono a Rushdie se kamarádí, a i tehdy i teď mi stránky utíkají pod rukama. Je to TAK DOBŘE napsaný. A přeložený. Takže místo dumání nad vážností okamžiku před oltářem si ještě navíc čtu. A jo, v celým baráku je bordel a zahrada zarůstá plevelem. (Muž je pryč ještě 2 noci, to stíhám.)

Tím vším chci říct, že řeším hrozný blbosti, jako fakt. A fakt se snažím si to říkat, zastavit se v tom okamžiku, kdy mě něco unaví, rozčílí, nasere, kdy cítím, že ztrácím kontrolu. Někdy se mi to daří. Někdy míň, to nepopírám. Dneska jsem brečela po cvičení s M vzteky a bezmocí (to je zas jinej příběh, až se rozepíšu ohledně mateřskejch skills), a teď při usínání najednou přišla na to, jak tleskat, a byla tak nadšená, že jsem ji jen bezmocně sledovala a smála se. Miminko moje. K posrání úžasný.