Svobody - Někdy to tak je

Poslední dva dny dítě usnulo v jednu, tak jsem si myslela, že to tak třeba bude i dneska. Nebylo.  

Aktuálně jedeme solids. Což jsou solidní pokroky. Na hračkách, stále stejnejch a neměnnejch, to tolik vidět není, ale na jídle, který vyžaduje mnoho skillz, hrozně moc. Upekla jsem zeleninový muffiny, ale větší hit jsou muffinový zeleninový donuty, který jsem upekla, když mi došly muformičky. Ty se dětskejma ručičkama drží fakt krásně. A M dnes objevila, že si může kus utrhnout, dát do pěstičky a cpát do pusy dlaní nebo hřbetem ruky. Jsem hrdá! Takhle bych mohla psát dlouho, na druhou stranu 2. vzpřímení stále hapruje. Ale rotuje. Udělá švih a je na druhým konci postele. Takže tyhle dny jsou akční, vědomý, naplňující. 

Svatba in progress, našla jsem slečnu s lučním kvítím a ustanovily jsme dekorační komité. Zato prstýnkovej pán mlčí, catering je stále ve vyjednávání, takže se stresovat můžu. Ale nechci! 

Taky mlčí moje sestra, která mi beze slova účast odmítla, stejně jako můj táta, za kterýho to vyřizuje máma. Insert mnoho terapie, večerů, kdy se ptám muže, jestli mě má rád i přes moji rodinu, pocitů studu a vzteku, a nějaký letting go - na každej vztah jsou dva a já nejsem nevinná. Kdybych měla popsat svůj aktuální psychickej stav, řekl abych, že kolem mě rotujou zrcadla - různý nepěkný pohledy do minulosti, přehodnocování, přepisování. Růst. Reflexe, doslovná i obrazná. A smiřování se, napřimování se. Asi každý dítě jednou svejm rodičům něco vyčte, já vyčítám absenci smysluplnýho, opracovatelnýho konfliktu. Jen černá a bílá, očekávání, který se nahlas nevyslovujou, nedůvěra, mlčení. S tím se nedá pracovat. Musím si to furt opakovat, protože jsou věci, co si vyčítám, a taky jsou věci, kde si stojím za tím, co si myslím a jak se cítím. 

Spousta věcí mi dochází až s vlastním potomkem. Hodně si toho asi nepamatuju. Třeba marasmus osmdesátek. Hodně věcí si můžu domyslet. Specifický rodinný konstelace a dynamiky. Pro tyhle věci mám cit, tyhle věci vidím. Přenosy traumat a finálně ty svobody. Tím nechci říct, že moji rodiče jsou špatný lidé, ale momentálně mám pocit, že žijeme sebenaplňující se proroctví těch jejich největších strachů - třeba že zůstanou sami - a zároveň si kolem sebe staví zeď křivd a obvinění, kterou nemám energii strhávat. 

Je v tom úleva, pravila moje moudrá terapeutka, když se vzdáme toho tenhle typ vztahů řešit. A úleva to je. Svoboda. Nemusím čekat na uznání, že žiju dobře, že mám dobrej vztah, že se snažím, že dělám dost, že jsem dost. Furt to tam někde strašilo, tím víc, čím víc kritiky na výběr domu nebo svoje tělo jsem si vyslechla. Potřebuju se ale osvobodit i od stejnejch chyb. Máte to tu pěkný, říkala máma, když tu minulej tejden byla - to je pokrok. Trpělivosti mám málo - co mám, dávám M. Ale snažím se neutopit se v křivdě, nevyjadřovat se k tomu, co dělají ostatní, nečekat, že se budou chovat tak, jak chci já. Komunikovat. Neplést si slabost se slušností. Nemít strach. 

Na papíře to zní jednoduše, idealisticky. Snažím se s tou tíhou bejt a dělat si svoje. Proplejtá se tím myšlenka, kolik hlasů v hlavě mi ovlivňuje moje volby, a kde je ta opravdová svoboda. A jakej je to luxus, nad tím přemýšlet. Zprávy z okolí dobrý nejsou, ani ty veřejný, ani ty osobní. Ale přemejšlím, kolik cest mi tyhle hlasy uzavřely. Snažím se spojit s intuicí, mimo balast očekávání svýho okolí. Tohle chci předat, taková chci bejt žena a máma, s touhle silou. A moc mi to nejde. Ale trochu jo.