Poslední červnový update

Mezi řečí jsme oslavili sedm měsíců M. Horko zpomalilo myšlení i miminkový pokroky, i svatební přípravy. 

Pomalu hubnu, snažím se nemít tolik hlad. Člověk by řekl, že v tomhle počasí to jde samo, ale já pořád kojím a i tyhle dny jelo kombo solár + klima + trouba. Je to takový sebeironický. Jeden z mejch rozpracovanejch projektů je hra na téma "jak jsme se ve 20. letech 21. století měli dobře". A tak jsme slavili neděli pstruhem a batátovýma hranolkama (dítě-approved) a k večeři kuřetem a bramborama (also approved). (Představte si na tomhle místě několik odstavců mého nadšeného chválení vlastního dítěte, jak pěkně papá. Představte si na tomhle místě facepalmující dvacetiletou mě.)

Pomalu si dopřávám kreativní čas. Jak jsem psala o těch rodinnejch věcech, tak si to nějak sedlo. Sletělo to všechno někam pryč. Jóga a terapie a konflikty, a já si najednou připadám svobodnější. Můžu všechno, říkám si, i když mi kolem hlavy vřeští Erýnie systémovejch nespravedlností (žena, žena po mateřské), aktuální politický situace (si raději ani nepředstavuju), AIčka a dalších ohrožujících témat. 

Je to furt ta samá transformace, sahání si po podstatě. 

Vymysleli jsme s mužem sen, kterýho se teď držím, když je mi ouvej, protože snít se musí. Ale je nám tady a teď dobře, což si chci zaznamenat. 

Mateřství je aktuálně krásný. Bylo by krásnější, kdybych měla denně pár hodin smysluplnýho času, ale furt jsem si vědomá toho, jak rychle to letí. Furt nemám jasno, jestli si to chceme zopakovat. Ano, ale... v jistějších časech? Kdo ví. Dneska mě popadla úzkost a potřeba mateřsky ochraňovat svoje dítě ad absurdum. Máme před sebou nějaký zábavný poskakování po městech, jako je třeba Praha nebo Berlín, bez muže. Nevím, jestli jsem psala, že jsem řídila do vedlejší vesnice a zpět jen sama s malou, ale pak jsem pro jistotu do auta další dva týdny nesedla. Když jsem jela teď o víkendu, přišla jsem si trochu reckless. Mám řídit do Berlína - s Margit - a stresuje mě, že budu muset, ve smyslu, že se na mě spoléhá. Stresuje mě i zítřejší cesta autobusem do Prahy (poprvé). Jo - být někde sama s malou bez muže je stres! Ale vlastně si na tom uvědomuju, že jsem trochu přestala plánovat. Tolik se toho děje minutu od minuty, budoucí věci procesuju dost těsně před odjezdem (muž oceňuje, lol), takže třeba teď to opatrný těšení na Berlín je takový nový. Tejden samy, dámská jízda. No a teď se omlouvám, ale chybí mi miminko a musím jít spát.