Pěna dění

Přemýšlím nad MMK (moje malé krize), zatímco MMD (moje milé dítě) a MDM (můj drahý muž) vedle mě spí. Jsou malý; se spoustou dění okolo nesrovnatelně banální. A vlastně bych asi taky měla hlavně spát. Sleepjournaling is a thing... Zítra mezi 11 a 13 se vyjeví, jestli nám pohovka barvy 42 Ginger (lol) totálně rozjebe obejvák (barevně), nebo konečně začneme trochu bydlet a organizovat ty věci okolo. (O tříhodinový návštěvě v XXXLutz jsem asi nepsala, snažím se zapomenout, že se kdy stala. Na poslední chvíli jsme Lkovou pohovku otočili, což může bejt velkej průser nebo velká krása. Neopomenu vás informovat.)

Tvrdohlavě vykořeňuju bejlí na zahradě a svoje negativity. Aktuálně obzvlášť ty rodinný, který mě vysávaj a bolej a otravujou. Táta nechce jít na svatbu, protože tam bude sestřenice, se kterou má beef. Detaily si nechám pro sebe, terapii za chápání toho všeho mi nikdo neproplatí, vcítit se vlastně umím, ale výsledkem je odcizení. Nemám chuť zvedat telefon a ptát se ho, jak se má, což je jeho sebenaplňující se proroctví. Rozhádá se nakonec se všema. Vlastně mě fascinuje, jak jsme se za pár měsíců dostali od bodu, kdy jsem si říkala, kolik toho mám zpracovaný, a jak máme dobrej vztah, dostali sem. Skrze - doufala bych - šťastnou událost. Ehm. Sere mě to. A to celý je orámovaný tím, že mi to ani neřek sám. Je to srabácký, říkám muži. Chudák, vezme si mě, a celý tohle. 

Ve chvílích, když dítě spí, žiju svatbou a rozpočtem. Mám šaty, dekorační komité, svědka, rybářský sítě a hrůzu, kolik to bude stát. Nemám(e) catering (in progress), prstýnky (in progress), sliby (soon), dort (soon), květiny (soon). Pozvánky generuju a posílám postupně. Jestli v něco věřím, tak, že si to sedne. Očekávání je matka frustrace. 

Taky mám, ještě na dva a půl měsíce, svý jméno. Kdesi na internetu se jedna známá rozčilovala ohledně žen, co řeší, jak je přechylování nefeministický, aby si pak vzali manželovo příjmení. Inu - závěr si udělejte sami. (Ve stejný diskuzi pak padlo, že je hezký vzít si to vzácnější. I to splňujeme.) Často se mě někdo ptá na manžela (v mejch kruzích je běžný říkat partnerovi muž bez ohledu na status), ale taky budu já něčí manželka. Tyjo. 

Nebudu lhát, občas je to boj a depka. Mám pocit, že se denně celá přeformátovávám. Tahle rodinná situace. Věci se sestrou. Smutný (nepopsatelně) příběhy okolo. Chápu, že tohle celý je zajímavý jen pro mě, a že by mi v mejch skoro 42 (ha) letech toho mělo bejt jasný mnohem víc. Je to intenzivní proces, plnej vědomí a level-upů. Najít to, co je skutečně důležitý™, bez toho, abych se utopila v hledání. Teď a tady mi funguje dělat malý mindful rozhodnutí a občas je nedělat: Vybrat si nebýt naštvaná. Vybrat si neřešit telefon a hrát si s malou. Vybrat si, že přijmu svoji chybu nebo že nebudu chtít tuhle hádku vyhrát. Sežrat švédskou sladkost před spaním. Chodím jednou týdně na jógu a je to ma-sa-kr, jak skvěle se po ní cítím. 

Dítě se pomalu snaží dostat k plazení. Na břiše krčí nohy a sem tam se vzepne do 2. vzpřímení. Maká; není divu, že je v noci tak unavená. Možná přijdou zuby, kdo to ví. Je to to nejvytlemenější dítě, nejvíc v chillu. Nevím, jak se to stalo (nic víc bych nezvládla, krčí rameny můj imposter syndrom). Když je muž v práci a voláme si, směje se na telefon a já přemýšlím, jaký to je, vyrůst ve světě, kde to nikdy nebylo jinak. Koupili jsme houpačku - vysmáté dítě si ji užívá. Most of the time je to prostě hezký.