186 dní M

Říká se, že půlrok je přelomovej a je. M. ho oslavila u mojí sestřenice ve Švédsku zvonivým smíchem (dojetí!!) 

Půlrok nepůlrok, poslední měsíc je takovej transformační. Tzn bolavej. Teď je navíc ta fáze měsíce, kdy mám úzkost úplně ze všeho. Plujeme Evropou zpátky domů; nemám to ráda, ty návraty. Všímám si poslední dobou: svojí komunikace. Komunikace ostatních. Jak často rámuju věci negativně, i když si myslím, že hledám space for improvement. Já to chápu, jsem vyčerpaná, ale pořád hledám, jak to dělat jinak, a pořád to nedělám. 

Kéž by mi tu řádky přibejvaly podobně jako kila na dovolený, pokydaný trika, a spánkovej dluh. Půlrok je přelomovej - hormony nefungujou, mám pocit, že není kde brát. 

Furt můžu začít brát AD, že? Furt to beru jako prohru. 

Furt mě překvapuje, že to tak jako já nemá každej: Klima, politika, Slovák premiérem. Můj jedinej občanskej aktivismus spočívá v tom, že posílám nezávislejm novinářům prachy. Trendy v týhle zemi jsou rychlý a děsivý, a přesto když na tohle téma mluvím (i doma), tak takhle silný úzkosti mám jen já. Kdybych se mohla sesypat, udělám to. Přihazuju AI (už nikdy nenajdu práci). Zase se peru se svým tragickým nastavením, okořeněno půlročním nevyspáním mám pocit, že se sesypat musím, aspoň teď, když mám PMS. Doma je bordel, ale aspoň jsem po třech měsících odinstalovala hru, co mi brala čas. A měla bych, měla bych, měla bych - teď chystat přednášku, ke který jsem se zavázala, protože ještě neumím hry pustit a protože si chci otevřít dveře do svý starý komunity. Protože ve výsledku jsou to kontakty, co zakládaj na spokojenější život. Občanskou aktivitu. Občanskou sílu. Přednášku mám za měsíc a mám cca půl slajdu. Musím se nějak smířit s tím, že se mi neudělá několikadenní okno na to, na tom pracovat. Imposter syndrom level milion. Nikam nelez, nic nedělej, jsi k ničemu, stojíš za hovno, a i kdyby náhodou ne, tvůj dobrej čas už skončil - náhodou ses dostala k něčemu, co ti šlo, ale s tím je konec. I kdybych neměla dítě a přirozenou pauzu, stejně mě to ničilo. Stejně to nemám čím nahradit, jak bejt užitečná, jak někde aspoň trochu zářit. Jsem u-na-ve-ná a nevím, co s tím, protože si to stejně všechno dělám sama: Nejdu spát, když usne dítě, nedělám kontruktivní věci, když usne dítě. Akorát se děsím, jak brzo se probudí. Myslím na svoje role-models ženy. Myslím na svoji mámu - asi se jí v týhle naučený bezmoci podobám. 

Můj muž je zlatej - máš PMS, take it easy baby. 

Z cest máme hezký fotky. Smějeme se, smějeme se na naše půlroční miminko. Lidskej úděl bejt, jak to jde. Ne že by kolem mě teď nešlo až moc hroznejch věcí - tzv. náš les. Je to děsivý. Na papíře to všechno vim. Včetně toho, že víc se hejbat, víc bejt venku, míň koukat na socky nebo se cpát cukrem jsou všechno self-preservation strategie, který fungujou. Bohužel se s mužem v těch nezdravejch věcech dost podporujeme. Výsledek k únavě určitě přispívá, cyklí se to. Dítě se mele - na přednášku jsem nesáhla, ale aspoň si můžete přečíst, jak se nemám. Time well spent.