Hraboši

City a hormony a utkvělý myšlenky

Sem tam mi hrábne něco na srdce úplně novým způsobem. Když se mi M. zakousne do prsa, cítím, jak mi oxytocin proudí tělem. Ale city k ní a potažmo celýmu světu tak čistě neidentifikuju. Jak poznám tu silnou, bezpodmínečnou lásku? 

První dny až týdny jsem pochybovala o svojí schopnosti bejt máma. Věčně unavená, zatímco relativně vyspaný muž si s malou hrál a povídal. Pro mě bylo vydat cokoliv navíc nemožný. Ale lepší se to. Stejně plíživě, jako miminko v děloze roste, se najednou ocitám zaskočená tím, jak je to všechno přirozený. Spíš než pocit je to nastavení. Hodně věcí mě dojímá. Hodně věcí mě bolí. Představa, že jakýkoliv dítě někde jakýmkoliv způsobem trpí, mi rve srdce z těla. 

K našim cítím zvláštní novou něhu. Sice jednu vnučku mají, ale jakoby neměli, což je dlouhej a smutnej příběh. Jsem připravená tenhle vztah zkoumat. Máma už říkala, že za námi bude jezdit (není to úplně blízko, ale ani úplně daleko). Jsem zvědavá. 

Meju si obličej mateřským mlíkem. Když to funguje na M. akné, proč ne na moje? 

Mám tři druhy uklidňujících homeopatik. To od předporodu, kdy jsem zoufale potřebovala něco na nervy a podlehla jsem mužově tetě a jejím homeopatickejm radám. Zdá se, že to funguje, což mě popravdě řečeno trochu překvapuje. A doufám, že to bude fungovat i až budeme balit a stěhovat. 

Nejzásadnější hormonální otázka ovšem je, jestli bychom chtěli druhý dítě. Nezbláznila jsem se, respektive... racionálně je to něco, co si vzhledem k věku musíme odpovědět relativně rychle. Zbláznila jsem se, protože mě tahle myšlenka přepadá a neopouští i v těch nejnáročnějších chvílích. Protože miminka jsou přece super! Kdybych byla o deset let mladší, pořídím si ještě aspoň tři. Ale nejsem, dokonce ani muž není. I tak ale jsem to úplně nezavrhla, jak jsem si musela přiznat, když jsem v šatně zahlídla těhotenský džíny a první bezděčná myšlenka byla, že by se ještě mohly hodit. A nostalgie po těhotenství a porodu. Má to příroda dobře zařízený.