tvořím tvory

Co mám povídat, nespím. Včera jsem křuchla jednoho komára přímo na svým obličeji, a stejně se našel další. A myšlenky, myšlenky mi v hlavě jedou. Stres, posty, co bych mohla psát. Připadám si, jako bych měla mozek v automatický pračce. Přemýšlela jsem o posledních podzimech, výzvách, který mi chystá moje psychika, aktuálním zahlcením milionem úkolů, knihách, co mám rozečtený, svojí situaci, ženách okolo. O všem, co bych měla . Mele se to a mele, stejně jako meloun, kterým je dítě (apka je opět velice kreativní, "small melon"). Meloun měloun.  Z posledních podzimů mám ráda vzpomínky na Řecko před dvěma lety, kam jsme jeli s mužem-ještě-ne-mým. 2023 byl extrémně intenzivní, v něčem kurevsky náročnej, v něčem kurevsky hodnotnej. Přelomovej, to každopádně. A když to všechno vybuchlo -- náročná péče o kocoura skončila jeho uspáním, od práce jsem se odpojila, vztahy jsem přestala mít kapacitu řešit (a to jsem za ten rok zvládla asi tak 3.5, pokud počítám i šílenýho Amíka) -- vznáše...

Přestože od léta už uplynulo pět dní, stále mi tu řádí komár. Kombo komár-močák je silný. Nespím. Nespím z mnoha důvodů. Zas mě přepadá myšlenka, že nevím, do čeho jdeme (což je obvious), a že nevím, jestli to ustojím(e), což pardon, že opakuju furt dokola, ale čím víc se to blíží, tím víc mi to přijde jako ticho a pohoda před výbuchem. Mno. Ale těšíme se, to jo! Víc ale řeším jinou věc, která mě taky nenechala spát. Včera jsem přišla domů a našla před kočičím záchodem hovno na podložce, což nebyla největší sračka dne. Vlastně nevím, co k tomu říct. Jedna osoba, o který jsem si myslela, že přirozeně vybublala z mýho života, jak se to tak občas děje, o mně napsala něco cíleně hnusnýho a zákeřnýho -- v domnělým bezpečí anonymního blogu, o kterým čirou náhodou vím. A to nejen o mně, ale i o mojí rodině. Okořeněno tím, jak je dobře, že jsem ji odřízla, protože jinak by to přeci udělala sama. Černá a bílá. Včera jsem zrovna měla po terapii, kde jsem se -- chacha -- plácala po rameni, jak js...

Krize mají tendenci rozvracet starý pořádky. Zpracovaný věci dělají pápá a moje terapeutka má kšeft. To by se asi dělo i bez těhotenství, ale takhle se to děje krát sto. A vnímám to krát milion.  Naší rodinou vede pomyslná rozdělující čára. S tátou v lecčems nesouhlasím, ale ve výsledku jsme si podobný. Ať už to určily geny nebo výchova, jsem po něm -- chytrá, nezávislá, s touhou po chápání věcí (a občas nesmiřitelnou kritikou na sebe i ostatní). Vynechme dnešní ne-hádku (nejen v pubertě obrací děti oči v sloup) o tom, že on rozhodně na mámin hypotetický pohřeb její rodinu zvát nebude, i moje mediační schopnosti maj svoje meze. Pozoruju. Analyzuju, jak jsme se my a oni dostali zrovna sem. Netrpím tím, co moje máma, která se neumí ptát pomalu ani na příjemný věci, natož pak na nepříjemný. Ale na druhý straně jsou máma se sestrou -- a já se nechci rozepisovat o tom, že jsou věci, co na nich nemám ráda. Ale je mi smutno, protože ona propast se rozevírá a ve mně se v těhle týdnech něco...

Co je fajn: Pouštěj mě lidi si sednout. Když mě viděj. Lidi mi bez dovolení nesahaj na břicho, což je hezký a konsensuální. Když nejsem emocionální, jsem v sobě. Jsem tam kde chci bejt, víceméně (a bojím se, že mi to dítě rozbije na kousíčky). A taky jsem krásná! Jakou já mám pleť a vlasy. (To mi dítě asi taky rozbije na kousíčky.) Co není fajn: Strachy. Jak to letí. V noci brečím. Muž řekl něco ošklivýho, propadám zoufalství, odškrtávám si boxíky těhotenskejch stereotypů. Ještě si dovolil mi říct, že jsem vztahovačná. Tak snad to mám v popisu práce, ne?! Vykompenzovali jsme to dlouhou debatou o připravenosti na nepředvídatelnost. Umí mě uklidnit. Ale stejně jsou věci, o kterejch nemluvím. Depresivní myšlenky. Systémy, co mám nastavený, aby se mi žilo snáz, se při únavě vypínaj -- a únavy se děsím. Je to všechno tak velká neznámá, že mě to často přemůže. Někdy spím dobře, třeba dneska, a někdy mám dokonce extrémně lucidní den, kdy mi jde práce od ruky a nic mě nerozptyluje, jako taky d...

Je půl devátý a sedím v houpacím křesle s nohama nahoře. V pyžamu. Londýňanka by vám řekla, že na to nepotřebuje nikdo bejt těhotnej, ale co už. Party hard, zatímco muž míchá povidle (podle vzoru motýle).  Mimino kope. Dneska jsem byla na screeningu, samý krásný výsledky.  Dr: Ona tam tak salutuje. Já: Počkejte, udělám fotku muži.  Dr: No teď má spíš tak jako ručičku na čelíčku. Moje dítě na mě facepalmuje ještě v děloze. Přísahám, že tohle bude mít na talíři.  Co bude mít taky na talíři: Převčírem jsme leželi nahý v posteli. Začínáme se tulit, když v tom přijde strašlivej kopanec, zrovna když měl muž ruku na mým břiše, takže mi byl svědkem. Normální mrňavej kazišuk. Kopnutí přišlo ještě asi desetkrát, než jsme to vzdali. Hlavně že na screeningu pluje způsobně a předpřipraveně hlavou dolů. Plodovky mám dost, takže to dr komentuje, že se tam může pořádně rozpřáhnout, než kopne . Další novinkou je podkozí . Vždycky jsem měla pěkný prsa. Teď mám placatý prsa, pod kterej...

O fyzický tíze jsem psala minule. Dítě a břuch rostou. Apka už to s vhodným ovocem vzdala a kreativně popisuje velikost a váhu dítěte v tomhle týdnu jako bunch of grapes. Bunch of grapes jsem dostala tento týden spolu s výhonky mučenky, kterou chci zakořenit. Taky bych chtěla zakořenit. Záchvat úzkosti jsem měla ve středu. Potkalo se další kolo hledání domu s pocitem, že firma, pro kterou dělám, jde do hajzlu. Lehce okořeněno dramaty v rodině, od kterejch bych si strašně ráda držela odstup. Takže před a po vyzvedávání mučenky brečím v tramvaji. Mám strach z vlastní volby. Byli jsme se podívat na tzv. přijatelnej dům. Blízko na (častý) vlak a blízko do Prahy, dostatečně ne-ruina, velká zahrada. Výsledek, hroutím se doma a je mi fyzicky zle, že bych se měla rozhodnout. Do zahrady je moc vidět a kolem není nic zajímavýho. Okraj vesnice. Pořád mám dojem, že se objeví něco, kde to bude jasný ano. Pořád mám dojem, že se objeví něco někde, kde někoho znám a nebudu se tak hroutit z možný izola...

Na porodním kurzu jsem pochopila, že chci dulu. Tuhle dulu. Pochopila jsem, že nic nejde naplánovat, ale je hezký se o to snažit. Pochopila jsem leccos o ženskosti, o tomhle esenciálně ženským prožitku. Viděla jsem porod v brazilský porodnici, ve společnosti blízkých lidí. (Omg, viděla jsem porod. Mimo jiné se ukázalo, že největší plačka v místnosti jsem já. Viděla jsem nemedikovanej porod a to, jak se narozený miminko plazí k prsu. Viděla jsem Boha.) Pochopila jsem, že tohle je o mně. O mejch přáních. Opsala jsem v životě několik kruhů: Jeden z nich se týká určitýho řekněme sobectví (nebo možná autismu, nebo možná úzkosti), ze kterýho postupně krystalizuje vědomí, co ano, co ne, kde jsou moje hranice, kde chci být nekompromisní, kde chci být měkká a poddajná. Kde nemám stud. Kde jsou moje potřeby.  A to je teprv kurz. Jaký bude tím opravdu projít?  Pochopila jsem, že se neschovám. Ani před bolestí, ani před tím, co bude potom. Malé se ve mně mele, silněji, častěji. Je to mesm...