Třicátý druhý týden: O hovně. A lázních.

Přestože od léta už uplynulo pět dní, stále mi tu řádí komár. Kombo komár-močák je silný. Nespím. Nespím z mnoha důvodů. Zas mě přepadá myšlenka, že nevím, do čeho jdeme (což je obvious), a že nevím, jestli to ustojím(e), což pardon, že opakuju furt dokola, ale čím víc se to blíží, tím víc mi to přijde jako ticho a pohoda před výbuchem. Mno. Ale těšíme se, to jo!

Víc ale řeším jinou věc, která mě taky nenechala spát. Včera jsem přišla domů a našla před kočičím záchodem hovno na podložce, což nebyla největší sračka dne. Vlastně nevím, co k tomu říct. Jedna osoba, o který jsem si myslela, že přirozeně vybublala z mýho života, jak se to tak občas děje, o mně napsala něco cíleně hnusnýho a zákeřnýho -- v domnělým bezpečí anonymního blogu, o kterým čirou náhodou vím. A to nejen o mně, ale i o mojí rodině. Okořeněno tím, jak je dobře, že jsem ji odřízla, protože jinak by to přeci udělala sama. Černá a bílá. Včera jsem zrovna měla po terapii, kde jsem se -- chacha -- plácala po rameni, jak jsem se naučila odstup, abych ho vzápětí potřebovala v nemalý míře. A smysl pro humor a absurdno. A obrany. Ať si tuhle energii nechá. Ať mě to nezasahuje. A stejně jsem nespala a přemýšlela, kolik je na tom pravdy a co bych jí měla/mohla napsat. A že jsem ty obrany měla rozjetý už předtím. I tenhle blog je odchodem z jinýho, kam měla přístup. Jak svoje těhotenství, ba co, svoje štěstí, tajím před širší než pečlivě vybranou veřejností, i kvůli ní. (Prosím, nešířit, ani blog.)

Nevím, jestli kocour trpí tím, že jsem po tejdnu doma s mužovou nemocí byla najednou přes den pryč. Tejden jsem totiž spala v posteli sama a kocour měl hromadu prostoru roztahovat se na mně a na mužově polovině. A nějakou souvislost mezi naší nepřítomností a jeho zažívacím systémem pozoruju. Teď se to konečně stabilizovalo, zrušila jsem návštěvu veteriny -- takže přišlo hovno. To jsem spláchla, dotyčnou zablokovala, dala si očistnou vanu a duševně se připravila na to, že budu opět psát veterinářce. Ach kocoure, ty moje pako. Možná bych mu spolu s miminem měla pořídit koťátko, abychom mohli mít každej svoje starosti. 

A teď jsme s Londýňankou v Poděbradech v lázních. Den jsem začala tím, že se mi láhev s vodou otevřela v kabelce, a teď doufám, že mi vyschne notebook. A těhotenská průkazka. Pak jsme byly na masáži, pak jsme byly ve skvělý restauraci Pár Soust (ne, není to Pár Šoust, to je jen moje pradávná puberta, která se s ní generuje a připomíná mi doby, kdy jsem ležela na zemi v předsíni, telefonovala s Macclesfieldem, hystericky se smála, a kolem chodil otec a komental, že hýkám), kde jsme řekla bych vyjedly celou kuchyni. Pobavila mě podobnost s Bufetem KRK, kde jsme jedly v Krakúvě -- kachlíčky, světlý dřevo, výborný jídlo. A pak jsme šly na hotel a převlíkly se do pyžama a tím se dostaly do okamžiku tady a teď, kdy už dneska fakt nic nemusíme, a je to prostě dobrý.