Dvacátý devátý týden: Fyzická a psychická tíha

O fyzický tíze jsem psala minule. Dítě a břuch rostou. Apka už to s vhodným ovocem vzdala a kreativně popisuje velikost a váhu dítěte v tomhle týdnu jako bunch of grapes. Bunch of grapes jsem dostala tento týden spolu s výhonky mučenky, kterou chci zakořenit. Taky bych chtěla zakořenit. Záchvat úzkosti jsem měla ve středu. Potkalo se další kolo hledání domu s pocitem, že firma, pro kterou dělám, jde do hajzlu. Lehce okořeněno dramaty v rodině, od kterejch bych si strašně ráda držela odstup. Takže před a po vyzvedávání mučenky brečím v tramvaji.

Mám strach z vlastní volby. Byli jsme se podívat na tzv. přijatelnej dům. Blízko na (častý) vlak a blízko do Prahy, dostatečně ne-ruina, velká zahrada. Výsledek, hroutím se doma a je mi fyzicky zle, že bych se měla rozhodnout. Do zahrady je moc vidět a kolem není nic zajímavýho. Okraj vesnice. Pořád mám dojem, že se objeví něco, kde to bude jasný ano. Pořád mám dojem, že se objeví něco někde, kde někoho znám a nebudu se tak hroutit z možný izolace. Já se chápu. Muž mě chápe stylem co mu zbývá. Jeho chápavost zvyšuje moji úzkostlivost, mám pocit, že toho chci hodně, že toho od něj ke mně proudí výrazně víc než obráceně. 

Mám strach z voleb. Bug, nikoliv feature. Nepodléhat naučený bezmocnosti. Myslím, že umím většinu času nasadit ignorantskou masku, ale realita, kde to bude jasný ANO, je strašidelná. Před 4 lety jsem se do Čech vracela mimo jiný díky výsledku voleb. Dala jsem tomu šanci. I když je výsledek jakej je, stejně nevím, jestli to stálo za to. 

Příliš mnoho přemýšlím o životě minulým, přítomným i budoucím. V Berlíně jsem byla prostě divoká. V Barceloně jsem prostě nějak žila v daným okamžiku. Dalo by se přijmout, že nevědění, co mě čeká, se podobá pandemickejm časům, ale i tak je těch rovin nejistot nějak moc. Ráda bych psala veselý random příspěvky. Ráda bych si představovala, že s dítětem budeme stejně akční, jako kamarádka G. Místo toho noruju a těším se na podzim. A snažím se nepřipouštět si skoro nic. Strach o dítě (raději jsem neměla ten román seznam možnejch vrozenejch vývojovech vad, raději jsem neměla ho číst) je feature, nikoliv bug.  Starám se o sebe -- hodně jím, někdy i zdravě, hodně spím (ne dost). Vypínám mozek. Beru, že je tím potřeba projít. Chtěla bych na 4 dny do Řecka, dokud mě ještě pojistí, ale straší mě máma. Ono se nic nestane, když nepojedu, ale ta minulá a divoká já by jela, a tahle fakt teď neví, kdo je.