Třicátý týden: Ty další věci v životě budoucí matky

Co je fajn: Pouštěj mě lidi si sednout. Když mě viděj. Lidi mi bez dovolení nesahaj na břicho, což je hezký a konsensuální. Když nejsem emocionální, jsem v sobě. Jsem tam kde chci bejt, víceméně (a bojím se, že mi to dítě rozbije na kousíčky). A taky jsem krásná! Jakou já mám pleť a vlasy. (To mi dítě asi taky rozbije na kousíčky.)

Co není fajn: Strachy. Jak to letí. V noci brečím. Muž řekl něco ošklivýho, propadám zoufalství, odškrtávám si boxíky těhotenskejch stereotypů. Ještě si dovolil mi říct, že jsem vztahovačná. Tak snad to mám v popisu práce, ne?! Vykompenzovali jsme to dlouhou debatou o připravenosti na nepředvídatelnost. Umí mě uklidnit. Ale stejně jsou věci, o kterejch nemluvím. Depresivní myšlenky. Systémy, co mám nastavený, aby se mi žilo snáz, se při únavě vypínaj -- a únavy se děsím. Je to všechno tak velká neznámá, že mě to často přemůže. Někdy spím dobře, třeba dneska, a někdy mám dokonce extrémně lucidní den, kdy mi jde práce od ruky a nic mě nerozptyluje, jako taky dneska. Ale většinou žongluju s deseti míčky a schovávám se před tím, co řešit nechci. 

Takže ano. Emoce, vlny. Koukala jsem, že o tom píšu furt, a je to vlastně pořád podobný, akorát možná intenzivnější, jak na straně těšení, tak na straně strachů. Snažím se schovávat vědomě. Nedoomscrolluju moc -- na telefonu mám limit hodinu na FB denně a už jsem ho týdny nepotkala. Mohla bych míň chodit na jistej server, míň luštit zakódovaný obrázky před spaním a míň nakupovat na vinted. Víc mluvit s mužem, krmit oxytocin, tulit se k muži a kocourovi. Hodně mi sedí v hlavě práce -- stav, co by za 14 dní měl skončit, snažím se udělat hard stop, ale nevím, jestli a jak se mi to povede. Na druhou stranu, když pozoruju svoji asertivitu v práci, mám občas pocit, že mateřství zvládnu. Narozdíl od kolegů jsem imunní vůči jemným manipulacím šéfový, dokážu si zařídit HO i flexibilitu, manday rate jsem si vyjednala jen o kousek nižší, než má můj velice odborný a zkušený muž. Tuhle jsem s ní dokonce zvládla další kolo "ale tahle featura je úplně super a musí tam bejt", protože ji vymyslela ona. Pamatuju si podobnou holku, kterou jsem bejvala já, a snažím se bejt laskavá. Teď zrovna dělám něco, co mě hodně baví, a vím, že se od toho bude odcházet blbě, ale od toho jsou spešl prémiový rates na konzultace z mateřské, no ne? 

Zítra jdeme na třetí velký screening. Jednak to strašně letí, a druhak jsem pořád strašně vděčná. I teď s odstupem skoro sedmi měsíců je ujetý, jak rychle se to stalo. Jak jsme proklouzli genetikou a vším tím okolo. Jak jsme najednou tady. Furt se koupem v něze. 

A miminko se mele, pořizuje si nové a nové vrtulky, kterýma vrtulí a šťouchá do mě -- je nalevo, jak do mě může šťouchat napravo? Moc se těším na zítřejší shledání. I na to skutečný -- reframing je dalším nástrojem, kterej používám. Bude mě to srát. To vím. Jsem nezávislá, a bude to záhul. Takže si píšu za uši znova a znova, že to, co jsem tolikrát zvládla sama -- najít si vlastní cestu, dělat si to po svým, zvládnu i tady. 

Hodně přemýšlím o mateřství. O tom, jak hrozně specifickej je to vztah, to, že moje vlastní tělo tohle všechno umožňuje. O vlastní mámě. O ženách v mým životě. (Asi bude na tohle téma následovat množství terapeutickejch postů, ale zase se můžete těšit, že cca za dva měsíce zmlknu :)