Fine mateřský skills

To blaho, sednout si s notebookem. Nikoliv vyťukávání zpráv jednou rukou v křesle zatímco kojím, ale opravdový obouručný psaní. Nikoliv krčení se v posteli vedle spícího dítěte, ale sezení u stolu.

Přemejšlela jsem teď, jak se blíží ten půkrok, o tom, jak moc se liší moje představa prvních měsíců mateřství od toho, jaký reálně byly. A co bych řekla komukoliv, kdo čeká první dítě. Jasně, jsou to jen moje zkušenosti, a my jsme si vylosovali úžasný miminko. Ale...

... zaprvý, ty věci, který působí při pohledu dopředu tak strašidelně jako celek ("nikdy se nevyspíš", "bude pořád plakat"), se nedějí najednou. Dějou se minutu po minutě. Ty těžký chvíle jsou fakt těžký, zejména ze začátku. Ale hormony+únava způsobí, že je nekontemplujete. Že je jedno, jak to bylo včera. Důležitější je, že TEĎ někdo drží dítě a já se sprchuju a v šumu tekoucí vody utopím dětskej pláč a mám sama sebe pro sebe. Na chvíli. Pamatuju si, jak bylo hrozně těžký tu vodu vypnout a vrátit se - a stejně jsem to udělala. 

... zadruhý, prvotní zmatek nemá dlouhýho trvání. Vzít dítě do náručí, přebalit ho, uspat ho? Chvíli to bylo fakt děsivý, když se to dělo, a stresovalo mě to hodně posledních pár týdnů před porodem, ale pak to najednou nebylo. Uspávat miminko nebylo lehký a nebylo to tak, že bychom z toho nebyli ve stresu. Přebalili jsme, když potřebovalo. A ono si to sedne tak rychle, že se člověk ani nenadechne. Přebalování v noci zmizelo stejně jako jiný věci. Asi měsíc, možná dva, usínala v zavinovačce, pak se něco stalo, a přišli jsme na to, že nejjednodušší je dát jí prso. Taky ji teď uspávám půl hodiny, trvá, než si zprocesuje a zapíše do trvalý paměti všechno, co se dneska stalo (třeba poprvý jela ve sporťáku a mohla na všechno koukat). 

... zatřetí, instinkt. Jak dělat cca úplně všechno a ideálně ideálně, jako na instáči. Jak uspáváš, ptala se mě teď hlídačka - a fakt jsem nevěděla jak odpovědět. Co to je uspávání? Když je dítě unavený, přitulím, nakojím, a ona usne. Zní to jednoduše. Zní to tak, že si můžu dovolit klid, kterej nemá každej. Jenže klid přináší klid, stejně jako stres přináší stres. Dopředu mě stresovalo, že nejsem člověk, co by uměl nastavit režim - teď vím, že takhle malý dítě ho nepotřebuje. Rozhodně ne tak malý, jako to naše. A i tam se začíná objevovat sám, protože se to prostě děje - spousta věcí se v mateřství prostě děje a možná mi to všichni dopředu říkali a stejně jsem tomu nevěřila. Minimálně pro začátek je nejjednodušší sama sebe moc nelámat přes koleno. Pamatuju si, jak jsem někdy na začátku koukala na Margit, jak zkušeně, mateřsky, houpe moje dítě a zpívá mu, a přišlo mi to cizí. Nepřirozený. Že to nemám a nenajdu. A bum, stalo se. A ano, nejsem Margit. Mám limity, který nikdy nepřekročím. Nebudu svýmu dítěti naprosto čistě zpívat, nebudu jí vymýšlet super kreativní příběhy, nenaučím ji šít. Ale budu jí vymejšlet slovní hříčky a zpívat pitomosti (ejchuchu juchuchu, máme doma žravuchu). Budu jí podporovat ve zkoumání světa. Budu chtít, aby byla odolná a odvážná a když jí něco nepůjde, tak aby vytrvala. V něčem bude, díky bohu, jako já, a v něčem, díky bohu, jako já nebude. 

Před porodem člověk (já rozhodně) vidí ty mámy, co už to umí - všechny ty kamarádky, co už porodily, co za sebou mají pár měsíců, a já jsem nechápala, jak to daly. Je dobrý si říct, že to dám taky. Že se o sebe budu moct opřít. Že nemusím vědět, co všechno se naučím, abych se to naučila, a že ten tvor, pokud ho vnímám a poslouchám, mě navede. Píšu si to, protože každej den přináší nový výzvy a nový dobrodružství. Aktuálně začínáme dobrodružství jménem jídlo. A poprvý po půl roce pociťuju zvědavost a chuť zkoumat, jaký to bude zítra. Protože únava, stereotyp, to všechno se děje (akorát to bolí výrazně míň, protože ty dny s miminkem jsou fakt krátký). 

Uteče to, strašně to letí. Koukám na minimiminka na kyčlích a nechápu, že byla M někdy takhle malá. Nechápu, že jsem hladila jednou rukou miminko v zavinovačce a druhou jí držela dudlík v puse. Že jsem pouštěla bílej šum jako všespásnou věc, než jsem zjistila, že stejně nejefektivnější je dělat ho sama. Fakt nevím, jak jsme se dostali až sem.