Tma

Především mi není dobře. 

Většina mýho života se spláchne mou nově přijatou filozofií: Stoicismem.

Stěhování. To, že jsem neefektivní. Nebo naopak výkonná v burstech. Dítě spí? Srovnám tři krabice. Motám vázy do ložního prádla, na krabici píšu Křehké, ta já, která to bude vybalovat, mi fakt nepoděkuje. Dítě nespí? Ze svýho křesla líně koukám, jak muž plní padesátý auto a zaškrtávám úkoly na trellu.

Dítě vůbec trpí, teda, ze svýho pohledu netrpí. Většinu času je u mě. Trpím já, protože stěhování mi bere mentální energii i čas, a ze všech těch věcí, co bych měla a chtěla, zvládám maximálně mazat moučnivku a doufat, že se psychomotorický vývoj nějak odehrává (Afrika!). 

Jinak mám v zásadě dobrý zprávy. Pánevní dno mám akorát slabý, ale ne poškozený. Radikální sestřih možná nezastavil padání vlasů, ale rozhodně mi to přijde lepší. Byla jsem už třikrát v autoškole a dokonce jsem v sobotu řídila z Města na soutoku sem domů - dítě hlídala kamarádka, do domu jsme jeli sami (wink wink), a teda už tam vnímám naši energii, už je to naše. A těším se, plánuju, jak si tentokrát dám s vybalováním načas, všechno proženu pračkou a myčkou, všechno roztřídím -- 

A tady už se ozývá moje deprese. Není post partum. Spíš, pokud na to moje latina stačí, post pacem. Mám pocit, že se mi svět hroutí před očima. Narcismus a nenažranost vládne světem a já nemůžu nahlížet nikam na internety, aniž by mě nezachvacovala drtivá úzkost, že nebude dobře a že jsme si pořídili dítě v hořícím světě. Přijdu si naprosto bezmocná a moje katastrofická mysl mi vykresuje nejčernější scénáře. Momentálně mám na konec měsíce termín u doktorky, páč je to na mě moc. Nedokážu si užívat mateřství s tímhle pocitem. Miminko spí celý noci a budí se jen na kojení. To já vejrám do tmy a nedokážu si to teď užívat tak, jak bych chtěla. A připadám si, že selhávám. 

-- roztřídím. Jak? Mám schovávat všechno? Kolik mám mít nasysleno v zásobách? S kterou variantou mám pracovat? Život mi přijde těžkej i v lepších časech. Je mi zle a je to paralyzující. Selhávám. Angličtina má krásný slovo inconsolable. Teda čeština má neutišitelnost, ale to mi nepřijde tak výstižný. 

Neutišitelnej je i můj smutek za rodným domem, respektive rodnou zahradou. Jel tam muž s mojí mámou vykopat nějaký stromky - navzdory slibům je celá zahrada vykácená. I obří, padesát let starej ořešák. I sto let stará magnolie. Všechno, všechno je pryč. Samozřejmě jsem to obrečela. Jsou nový věci, nový zahrady. Mám muže, miminko, polovinu domu, a čím víc toho mám, tím víc se bojím. 

A v tom všem začíná jaro. Ostříhala jsem révu, protože Město na soutoku je vinařskej kraj a mít neostříhanou révu je faux pas. Sousedi se zdají být milý. Dům pojme nás tři i všechny ty věci, co tady týden muž auto po autu lifruje na sever. Těším se, až to bude za náma a já se budu moct věnovat miminku, zahradě, vaření, švédštině a sobě.