První dojmy a ty další

Jubilejní 80. příspěvek nechť je věnován prvnímu týdnu tady. V pátek i v sobotu jsme padli naprosto mrtví do postele. Dneska jsme se procházely s Margit po Botanické. Je to tak pěkný, mít si pořád, co říct. A pak jsme se vrátili domů a zase uposouvali nálož předmětů a povídali si a jedli francouzskej sejr a já jsem si pobrečela a teď mezi náma spí miminko a já si píšu, jaký to všechno je. 

Včera jsme zkoumali město. Došli jsme k soutoku, kde kvetou mandloně, a našli jsme ucházející restaurační zařízení, kde jsem ochutnala místní ryzlink (ne, furt ne), dala si pstruha na mandlích, a kde jsem zase jednou kojila na veřejnosti, protože dávám zero fucks. 

A pak jsme našli zmrzlinárnu s levandulovym sorbetem a pak jsme, vlastně dost blízko od nás, našli kavárnu s vinylama. Vy jste z Prahy? Tipuje nás majitel na leteňáky, což mě potěší a muže urazí, a než se nadějeme, posloucháme historky z devadesátek a já vím, kam jít zítra na kafe. One spřízněná duše at a time. 

Jo, říkala jsem, že bydlíme na kopci? Tak je to teda fakt krpál, kde jsme se doposud pohybovali jen autem. Vytlačit kočár od nás na náměstí je no small feat a přála bych si, aby se to zatrolený miminko nechalo v něčem nosit, ale nenechá, potvora, nosítko times are over a v šátku mi taky moc nevydrží. Co naplat. Není to navěky, jednou půjde po svejch. 

No a pak taky teda furt něco uklízíme, vybalujeme, pořádáme, překládáme, vyhazujeme. Zvládla jsem zatím většinu kuchyně, i když někde v krabicích čekají krabice s krabicemi a litinovým hrncem. Taky jsem zvládla najít místní farmu a bude kohout. Pokud bude, kde ho jíst, když už je, kde ho vařit. 

Opozdila se mi demonstrace, teda menstruace, říkám dneska Margit, odmítá se mi demonstrovat menstruace, ale test mám negativní. A zamrzelo mě to, ne že ne - rozhodl by to někdo jinej (ano, máš pravdu, vrrr). 

Už si v našem domě (tedy, pokud mám být faktická, domě banky) nepřipadám jako ve fancy air bnb, vím, jak spustit světlo nad dřezem a obecně doufám, že se obejdeme bez napytlovaných hlodavců. 

Miminko spí mezi náma, je roztomilá. Zase máme milestony, chytá se za nožičky a nenechává nás spát na vavřínech - ale naštěstí nás nechává spát. Jeden každej den mi přijde jako (dobrá) věčnost. 

Je to legrační, dítě člověka vycvičí - furt čekám, co se kde posere (většinou dítě). Třeba když jsme jeli tunelama na vítání občánků, stáli jsme v zácpě a dítě zrovna mělo svoji voňavou chvilku - Saigon, jak říkáme. Tak jsme nahlásili zpoždění, přebalili dítě na parkovišti, a medvěda Modráka (protože Modřany) jsme dostali tak jako tak. Akorát mi ten zen jde hlavně, kdzž jsme u toho oba, samotný už hůř.