Noční diktáty

Stěhováním oslavím třetí cyklus, anebo oslavím třetím cyklem stěhování. Pořád jsem se ještě nesmířila s tím, že někdo nezačne menstruovat klidně rok, a já po šestinedělí. Asi má moje tělo pocit, že ještě něco dožene. moje kamarádka, která pracuje na neonatologii, tvrdí, že o starých matkach nemáme data, a že už vůbec nevíme, jestli je to všechno reálně tak špatný – množství a zdraví vajíček, schopnost těhotnět schopnost donosit. Což je furt ta nejlehčí část.

Úterý: V domě zbývá posledních pár kousků. Zatímco jsou 3 ráno, kojím a oplakávám některý vlastnosti tohoto domu. Velkou předsíň, do který se vejde kočárek, do kterýho se dá snadno odložit dítě, pokud potřebuju do koupelny. Velkorysý koupelny s denním světlem.

Jinak se ale těším do království krabic, už se to hrozně vleče. Ale už taky jen chvíli. Dneska tu byla hlídačka, zvládla jsem toho strašně moc – sklidit zahradu, dodělat špajz, umýt kuchyň, zapálit koberec. 1 000 000 a 1 000 000 malých úkolů. protože to diktuju, uprostřed noci, můžu se rozčilovat, který slova to nebere. Zapálit není zabalit. Taky má tenhle speech to text problém, že všude cpe číslovky. Ale obecně je to nejlepší věc po krájeným chlebu, diktovat maily a ě, zatímco dítě spí nebo mě jinak vytěžuje, je boží.

Středa: U bohnickýho kostela voní fialky. Mířím sem, protože se potřebuju o něco opřít. Opírám se o zídku pod stromem. Malá spí. Vnímám krásu jara. Pomíjivost. S mojí citlivostí se mi nikdy nežilo snadno. To, že věci končí, u mě vede k zahlcení. To že existuje utrpení, to že trpí koťátka nebo děti, je schopný mě paralyzovat. A přece. Mít dítě něco mění, samotná myšlenka přetrvání získává jinou kvalitu. Samotná myšlenka, že mě a někoho dalšího něco takhle spojuje. To se počítá. Ale. Smiřuju se s tím, že tu nejsme navěky, téměř neustále. Stěhování, svatba, přechodový rituály. Co když se mi něco stane? Co když to nebudu? Co když mě malá bude volat, a já nebudu moct odpovědět? Konečnost života je něco, na co od jejího narození myslím denně. nechávám mysl opatrně ochmatávat tohle téma, pěkně zdálky, bezpečně. A přece. S některýma věcma neexistuje smíření. Co když se vy, vaše dítě, váš muž, dozví diagnózu, se kterou se nedá dělat nic? Co když je horší, než všechno, co jste si kdy představovali?

Muž řekl, že přijde do postele -- a vytuhnul dole, protože je úplně zničenej. Samozřejmě jsem musela jít zkontrolovat, že je v pořádku, a teď tady už hodinu straším. Takže zase prášek. Už teď je jasný, že páteční stěhováci neřeší všechno, a i když jsou to fakt drobky, stejně sem pro ně pojedeme. A pustit malíře a uklízečku, a s M. na rehabilitaci, a pak to teda celý předat. Zabalit. Zapálit. Takže ještě týden...

Ale co. Já to zvládnu, když to zvládne on. Teď jsem úplně bezmocná, v novým bude moct sedět a hrát sis dítětem, a já můžu vybalovat a třídit. Myslela jsem si, že to bude náročný, ale fakt mě zaskočilo, jak moc. Zajímalo by mě, na kolik by přišlo nechat to celý profesionálně zabalit a přestěhovat.

Zajímalo by mě, na kolik by přišlo to celý profesionálně zapálit.

Tento post věnuju Liberecký a jejímu komentáři, že jsme dobrodruzi.