Newfound tenderness

Už jsme skoro přesunutý. Je neuvěřitelný, kolik máme věcí. Dvakrát už jsem řídila naše auto. Náš vztah trpí, jsem zvědavá, co s ním udělá vybalování milionu krabic. Potřebuju kalový čerpadlo a nějakej šťavnatější projekt, abych zaplatila kryt na bazén. Miminko roste a já ji mám čím dál tím radši. Vezu se na hřbetě událostí, město na soutoku čeká. 

Vprostřed stěhování se mi zdají sny. Už dvakrát se mi zdálo o svatbě. První sen byl hezkej: Moje máma měla červený šaty, jaký nosívá Margit. Na pozemku byly dva bazény, hosté se scházeli, ve vzduchu očekávání, radost. Druhej sen reflektoval moje pocity okolo sestry. Zvala jsem ji z donucení, neměla jsem z toho radost, nebudila jsem se ráda. Čtu knihu, kterou napsal náš budoucí oddávající, a silně se mnou rezonuje. Jak to udělat autenticky? Jak to udělat naše?

Stěhování taky vyvolává procesy. Co si nechat? Co má hodnotu? Ochmatávám si tuhle křehkost a něhu, objímám miminko a vnímám tady a teď. Oči se mi klíží, ale stejně budu ještě chvíli v tomhle okamžiku - sama, unavená až na dřeň, ale s možností dělat téměř cokoliv. Chybí mi pohyb, jsem utlumená novým návalem zimy a zuřícím PMS. Za mořem Londýňanka prochází vlastním příběhem, pozoruju se zatajeným dechem. 

Už jen 4 noci zde. Odjelo skoro všechno krom nás a kocoura. Mám jakous takous důvěru v budoucnost aka snažím se nepřiznat si, že mě odchod z Prahy děsí. 

Comments

Post a Comment

Popular posts from this blog

Pátý týden: Sobectví

Napsala jsem na FB do skupiny matek, jestli byl někdo v podobný věkový konstelaci. Vyslechla jsem si spoustu hezkejch příběhů a zasedla si na mě jedna komentátorka, které se nelíbí moje reakce na komentáře. Její komentář si ovšem vzal za úkol mi vylíčit všechna negativa vyššího věku (díky, anonyme 298, to, že moji rodiče nepůjdou mému dítěti na svatbu, mě nenapadlo).  Ale tady reflektovat chci, a tak přemýšlím, jestli třeba náhodou sobecká nejsem. Zatím mi to připadalo naopak. Sobecký by bylo vybrat si svobodu. Nemít za nikoho a nic odpovědnost. Myslím, že někde v hloubi duše já i muž dost souzníme s myšlenkou, že takhle se to má dít. Že bez dítěte nejsme úplný, neprožijeme život se všemi jeho aspekty. Že se naše osobní filozofie, strachy z aktuálního vývoje, naše víra (o tom třeba jindy) potkává u toho, že tohleto je to, co dává největší smysl. A taky, jak jsme se shodly s BFF, jsme zvědavý. Jak říká manžel sestřenice, děti tě naučí milovat úplně novým způsobem. Je chtít to zažít ...
Read more

Pátý týden: Moods

Jsem zpátky doma. Ve svojí posteli (ano, s počítačem), se svým kocourem (muž odešel do práce). Cítím se různě. První emoce byla šok, překvapení -- nečekala jsem vlastně nic. Rozhodně jsem nečekala nic po dvou měsících snažení a braní progesteronu. Na druhou stranu se moje PMS chovalo divně (a nebylo to PMS, byly to zavrtávací křeče. Muž mi sice nevěří, že se cokoliv zavrtává, ale sliznice narůstá, no ne?), a dva dny zpoždění v mém švýcarsky přesném cyklu něco napověděly. Nicméně ano, pátek 14. března v 8:30 se klepu, koukám na fjord a volám muži, jestli po ránu snese zprávy poněkud šokujícího kalibru.   Teď si přijdu trochu ztraceně. Pozoruju svůj cyklus roky a rozumím mu. Co bude teď? Co je normální a co ne?  Hodně se děsím, jestli moje tělo najede na přirozenost a hormony. Otázku, jaká bych mohla být máma, řeším posledních pár let. Terapie, sebezpyt, uvědomování si vlastních nedostatků. Netrpělivost především. Schopnost panikařit ohledně ničeho, vytočit se sama do bezpe...
Read more

Jedenáctý týden: Status update

Informace se liší. Podle apky už máme fetus, podle knihy, kterou jsem trochu vtipně dostala od svýho pradávnýho ex, ještě ne. Knihu jsem dostala na čarodějnice, který končili tak, že jsme seděli kolem ohně, nemálo lidí zkoláčkováno, já osmoticky vysmátá, a vymýšleli jsme jména. Mezi nejlepší kandidáty patřil Hrobin Úd a Stegosaurus a Stegosára. Muž se těmto věcem nesměje, neb je intoš a nemá smysl pro humor. Já se reálně snažím prosadit Laru, ale moc mi to nejde. Taky se snažím prosadit druhou kočku, už jsem dokonce našla v útulku jednu, co se mi líbí, ale to mi taky nejde.  Zase hůř spím. Je tu na návštěvě mužova rodina (sestra s manželem a dětmi, a prototchyně). Nešla jsem a nimi na výlet, až dopíšu, budu se snažit dospat. Přijde mi těžký zapadnout. Přijde mi těžký připadat si normální. Jsem jiná než oni -- víc samorost, s vyšší potřebou bejt občas zalezlá, což máme ostatně s mužem společný. K tomuhle jinýmu stavu patří, že ještě pozorněji pozoruju ženy kolem sebe. Některý mě ins...
Read more