Last night on earth

Naposled vyrážím do pražský autoškoly. U nás na zastávce otevřeli fitko - nejvyšší čas se odstěhovat. (Nebudu říkat, že mě nebolí záda, a že nepotřebuju pohyb. Nebo dokonce, že mi nechybí. Mental space momentálně nulovej, ale - bude líp.) Autoškola mě vlastně baví, jo, kdybych celej život mohla jezdit s někým, kdo mi radí a má vlastní set pedálů. Sem tam udělám nějakou botu, botičku, ale obecně, chtěla bych si to zautomatizovat a jezdit. Strach a dokopání se versus získávání skillu. Snad to mimo Prahu půjde líp. 

Jedu tramvají a myslím na M. Je všudypřítomná; je ve všem, nemusím na ni myslet, protože je. Ale teď na ni myslím - co dělá, když u ní nejsem? Co se jí honí hlavou? Kdo je, a kdo bude? Normálně si to takhle nezvědomuju - když s ní nejsem, je to můj čas, kdy se snažím dělat všechno, jen ne myslet na svoje dítě.  

Ve vzduchu nostalgie. Tudy jsme jeli do porodnice (au), do týhle restaurace už si nestihnu zajít, tady smrděly předloni plody gingka. Přicházím domů a mezi večeří a kojením poklízím(e) poslední zbytky. Zítra jedem se stěhováky a zítra večer už budeme doma jinde. Je to surreálný. Nebyli jsme tu až zas tak dlouho, ale zažili jsme tady toho dost. Život před a život po - život veřejnej, večírkovej, veselej, a život domácí, zimní, uzemněnej. Lidi sem vždycky našli cestu. I teď. I v šestinedělí. 

Je to vlastně takový přirozený, prožívat dvě změny zároveň. Opouštění starýho života se materializuje ve vyhazování artefaktů, který pro mě tolik znamenaly. Snažím se řezat spíš razantněji. Když se kácí les, lítají třísky, říkám si pokaždý, když vyhazuju nějakou pitomost. Věci, který jsme nasbírali na cestách, kdy jsme spolu nebyli, opětovně nabraly na důležitosti; naopak tokeny mýho svobodnýho života přestávám potřebovat. Je to všechno otevřený: Kdo budem? Kdo budu já? A, jak jsem se tu už ptala, co zahodím, a co si nechám? 

Jsem marnivá. V krabicích a pytlech mám dobrý padesátery šaty. Zkoušela jsem třídit při balení, ale neměla jsem na to morál. Nostalgie po starým těle se pouští hůř než jiný. Takže při vybalování pojedu další kolo, hezký věci schovám pro M., protože proč ne. Ale vedle marnivosti vyhrává pohodlnost a tepláky (až se sama sobě směju). Ale nevzdám se tak snadno. Potřebuju se rozhejbat a potřebuju se rozbarvit. Už mi tady janina barvila vlasy, a chci víc! Padání se zastavilo. A taky je jaro, a já se těším na všechny svoje sukně. 

Poletí toho hodně - na tohle všechno se těším. Nebudu spěchat. Povyhazuju nudný hrnečky a talíře. Rozmístím kytky. Hezky pomalu promyslím, kam přijdou obrazy. Vybereme pohovku - kus nábytku, bez kterýho jsme nucený trávit večery nikoliv pospolu, ale každej ve svým křesle. Už zítra - už zítra začnem.