tvořím tvory

Jubilejní 80. příspěvek nechť je věnován prvnímu týdnu tady. V pátek i v sobotu jsme padli naprosto mrtví do postele. Dneska jsme se procházely s Margit po Botanické. Je to tak pěkný, mít si pořád, co říct. A pak jsme se vrátili domů a zase uposouvali nálož předmětů a povídali si a jedli francouzskej sejr a já jsem si pobrečela a teď mezi náma spí miminko a já si píšu, jaký to všechno je.  Včera jsme zkoumali město. Došli jsme k soutoku, kde kvetou mandloně, a našli jsme ucházející restaurační zařízení, kde jsem ochutnala místní ryzlink (ne, furt ne), dala si pstruha na mandlích, a kde jsem zase jednou kojila na veřejnosti, protože dávám zero fucks.  A pak jsme našli zmrzlinárnu s levandulovym sorbetem a pak jsme, vlastně dost blízko od nás, našli kavárnu s vinylama. Vy jste z Prahy? Tipuje nás majitel na leteňáky, což mě potěší a muže urazí, a než se nadějeme, posloucháme historky z devadesátek a já vím, kam jít zítra na kafe. One spřízněná duše at a time.  Jo, říkala js...

Naposled vyrážím do pražský autoškoly. U nás na zastávce otevřeli fitko - nejvyšší čas se odstěhovat. (Nebudu říkat, že mě nebolí záda, a že nepotřebuju pohyb. Nebo dokonce, že mi nechybí. Mental space momentálně nulovej, ale - bude líp.) Autoškola mě vlastně baví, jo, kdybych celej život mohla jezdit s někým, kdo mi radí a má vlastní set pedálů. Sem tam udělám nějakou botu, botičku, ale obecně, chtěla bych si to zautomatizovat a jezdit. Strach a dokopání se versus získávání skillu. Snad to mimo Prahu půjde líp.  Jedu tramvají a myslím na M. Je všudypřítomná; je ve všem, nemusím na ni myslet, protože je . Ale teď na ni myslím - co dělá, když u ní nejsem? Co se jí honí hlavou? Kdo je, a kdo bude? Normálně si to takhle nezvědomuju - když s ní nejsem, je to můj čas, kdy se snažím dělat všechno, jen ne myslet na svoje dítě.   Ve vzduchu nostalgie. Tudy jsme jeli do porodnice (au), do týhle restaurace už si nestihnu zajít, tady smrděly předloni plody gingka. Přicházím domů a ...

Stěhováním oslavím třetí cyklus, anebo oslavím třetím cyklem stěhování. Pořád jsem se ještě nesmířila s tím, že někdo nezačne menstruovat klidně rok, a já po šestinedělí. Asi má moje tělo pocit, že ještě něco dožene. moje kamarádka, která pracuje na neonatologii, tvrdí, že o starých matkach nemáme data, a že už vůbec nevíme, jestli je to všechno reálně tak špatný – množství a zdraví vajíček, schopnost těhotnět schopnost donosit. Což je furt ta nejlehčí část. Úterý: V domě zbývá posledních pár kousků. Zatímco jsou 3 ráno, kojím a oplakávám některý vlastnosti tohoto domu. Velkou předsíň, do který se vejde kočárek, do kterýho se dá snadno odložit dítě, pokud potřebuju do koupelny. Velkorysý koupelny s denním světlem. Jinak se ale těším do království krabic, už se to hrozně vleče. Ale už taky jen chvíli. Dneska tu byla hlídačka, zvládla jsem toho strašně moc – sklidit zahradu, dodělat špajz, umýt kuchyň, zapálit koberec. 1 000 000 a 1 000 000 malých úkolů. protože to diktuju, uprostřed noc...

Už jsme skoro přesunutý. Je neuvěřitelný, kolik máme věcí. Dvakrát už jsem řídila naše auto. Náš vztah trpí, jsem zvědavá, co s ním udělá vybalování milionu krabic. Potřebuju kalový čerpadlo a nějakej šťavnatější projekt, abych zaplatila kryt na bazén. Miminko roste a já ji mám čím dál tím radši. Vezu se na hřbetě událostí, město na soutoku čeká.  Vprostřed stěhování se mi zdají sny. Už dvakrát se mi zdálo o svatbě. První sen byl hezkej: Moje máma měla červený šaty, jaký nosívá Margit. Na pozemku byly dva bazény, hosté se scházeli, ve vzduchu očekávání, radost. Druhej sen reflektoval moje pocity okolo sestry. Zvala jsem ji z donucení, neměla jsem z toho radost, nebudila jsem se ráda. Čtu knihu, kterou napsal náš budoucí oddávající, a silně se mnou rezonuje. Jak to udělat autenticky? Jak to udělat naše? Stěhování taky vyvolává procesy. Co si nechat? Co má hodnotu? Ochmatávám si tuhle křehkost a něhu, objímám miminko a vnímám tady a teď. Oči se mi klíží, ale stejně budu ještě chvíli ...

Především mi není dobře.  Většina mýho života se spláchne mou nově přijatou filozofií: Stoicismem. Stěhování. To, že jsem neefektivní. Nebo naopak výkonná v burstech. Dítě spí? Srovnám tři krabice. Motám vázy do ložního prádla, na krabici píšu Křehké, ta já, která to bude vybalovat, mi fakt nepoděkuje. Dítě nespí? Ze svýho křesla líně koukám, jak muž plní padesátý auto a zaškrtávám úkoly na trellu. Dítě vůbec trpí, teda, ze svýho pohledu netrpí. Většinu času je u mě. Trpím já, protože stěhování mi bere mentální energii i čas, a ze všech těch věcí, co bych měla a chtěla, zvládám maximálně mazat moučnivku a doufat, že se psychomotorický vývoj nějak odehrává (Afrika!).  Jinak mám v zásadě dobrý zprávy. Pánevní dno mám akorát slabý, ale ne poškozený. Radikální sestřih možná nezastavil padání vlasů, ale rozhodně mi to přijde lepší. Byla jsem už třikrát v autoškole a dokonce jsem v sobotu řídila z Města na soutoku sem domů - dítě hlídala kamarádka, do domu jsme jeli sami (wink wink)...

Pořád se něco děje. Šla jsem na sraz do Dejvic - tam nás hodil muž, zpátky jsem jela sama, včetně první cesty tramvají, výtahem, metrem. M. byla statečná - rozhodně statečnější než já. Kus cesty proplakala a mě v jednom kuse polejval pot. Ale zase jsme něco natrénovaly a včerejší výlet za kadeřnicí, taky metrem, proběh moc hezky. Včetně oběda, kojení ve vietnamský restauraci, a procházky na metro. A dnes jsem šla do vedlejší vesnice na masáž a M. hlídala kamarádka. A pak jsme seděly na sluníčku. Samý dobrý věci.  Tady se teda děje výbuch. Klíče od domu máme od minulý soboty a muž se pravidelně po večerech otáčí s plným autem. Ne že by to něco měnilo, v obýváku, tak centru mého žití a bytí, je pořád hroznej bordel. Ale zmizely knihy z knihovny, vyprázdnily se skříně... příští sobotu a ten pátek na to budou kamarádi s dodávkou a stěhováci. Čas letí neuvěřitelně a někdo mi ho krade. Jím léky, co jsou v platíčku po deseti, poslední jsem brala přece včera, ale najednou v něm je jen jede...