Tělo

Jak tak balím, tak zjišťuju, že mi je spousta věcí, co jsem odložila v těhotenství. A je to hezký si zkoušet letní věci a šaty a říkat si, že by to mohlo být horší. Jsem kousek pod předtěhotenskou váhou, ale dolů aktuálně nejde. Měla bych líp jíst. Měla bych cvičit -- chodí k nám trenérka a ukazuje mi, jak cvičit pánevní dno, a pak se na mě mračí, když to nedělám. Nedělám to, protože jsem 1. hrozná a 2. odejít od dítěte není lehký (organizačně), a když to nastane, dělám milion jinejch věcí raději. Ale vyzkoušet si šaty včetně těch, co jsem nějak omylem (čti: Vinted) zakoupila v těhotenství, být na chvíli tělem někým jiným než matkou, která kojí (a má povolený pánevní dno), je hezký. Jiný tělesný věci stále nehrozí. Jak balím, našla jsem dva kondomy (neexpirované), a položila jsem je na stolek v koupelně jako dobré džu-džu. Třeba M. někdy usne v kolíbce/hojdavaku/houpátku/kočárku na dýl než dvě minuty. 

V kočárku už usíná hezky. Nechávám ji po návratu s kočárkem před domem. Většinou se vzbudí, než zapnu chůvičku. Je to radost. 

Je mi teď aktuálně smutno. Spánková deprivace is a thing, v tejdnu doběhly formality, což znamená, že banka vydala peníze, který jsme si půjčili a na katastru už je žádost o přepis, a včera jsme se byli konečně podívat na dům. Celou dobu nemám úzkosti nebo varovný hlasy, a i když dorazíme před dům, cítím příjemný hřání -- rozhodli jsme se dobře. Dům je takovej, jakej si ho pamatujeme. Tady doma je to taková sága, chtěli jsme to tu koupit, domácí neprodávala, teď, když jsme podali výpověď, najednou prodávat chce, ale za absurdní částku. Jsou věci, který mi rozhodně chybět nebudou. Tmavej obejvák, starý podlahy (hlavně ta úžasná perforovaná dlažba, ve který se drží bordel, do kuchyně skvělá volba), ošklivá koupelna, nízká stropy, celý horní patro zkosený.

Ale jsou věci, co mi chybět budou. Že je dům obklopenej zelení a velice soukromej. Že jsou na chodbě a v koupelnách okna. Že i když je barák ze sádroše jinak na hovno, vždycky slyším, co se děje v druhým patře. Z ložnice nahoře na sebe běžně voláme dolů. Bude mi chybět sklep hned u garáže, komora v předsíni, a celý to spodní jádro. Venkovní posezení pod pergolou, kde jsme nikoho nerušili a vešlo se tam lidí hodně. A bylo nám tu dobře, moc dobře, a počali jsme tady M., oslavila jsem tu čtyřicátiny... 

Ale jdeme dál, a upřímně řečeno, nechtělo by se mi za něj dát ani to, co jsme si mysleli, že by mohla být cena. Ve skoronašem domě nás čekají jinačí věci. Přemýšlím, jaký to bude -- malý město. Míň možností. víc provinční. Míň expatů. Hodina do Prahy. V minulosti jsem navazovala vztahy skrze alkohol a bezhraničnost. Zajímali mě všichni a vždycky jsem otvírala svoje srdce a svůj domov všem. Ve světě expatů je tohle devíza. Ve světě establišovanejch vztahů už míň. A já ve svoje sociální schopnosti nemám příliš velkou důvěru. 

Stejně je to legrační. Když si nejsem jistá, hledám znamení. Projevovalo se to v našem hledacím procesu hodně, a stejně mě to nepřesvědčilo. A najednou, bum. Dům má stejný číslo, jako náš starej rodinnej, moje oblíbený. Předchozí majitelé jsou pár, kterej je pořád spolu, a po začátku války ubytovávali Ukrajince. Mají kočky. Good vibes. A má, tvl, saunu. Kdybychom tam už byli, hned by tyhle hnusný vlekoucí se lednový dny byly snesitelnější. I když teda už máme dost co dělat, abychom se s malou vystřídali ve vaně. (Taková hodina v horký vaně, po tmě se svíčkama a meditační hudbou, je relaxační trope, kterej oceňuju až teď.)

Takže se vlastně těším. Bude to naše. Všechny naše společný projekty čekaj. A já budu plavat v bazénu s proudem, vařit s výhledem na město a pole, sázet rajčata a kamarádit se, doufám. Budovat.