Paradoxy

Deset týdnů jsme víceméně zakutaný doma. Včera jsem se poprvý vydala sama, s kočárem, daleko, do kavárny. Kus jsem jela dokonce i busem (ano, vystupovat kočárem napřed je kokotina). Dneska zůstávám. Chtěli jsme se jít projít, ale na poslední chvíli jsem zůstala doma. Sama. Těch chvil, kdy můžu být sama a není to na cestě na gyndu, není tolik. Ve skutečnosti jich je strašně málo. Užívám si, že jsem doma a koukám na Bones. Blíží se hurikán změn, a já chci bejt ještě chvíli líná. Potřebuju sbalit dům, stihnout co nejvíc kondičních jízd, abych mohla jezdit s naším novým autem, naplánovat svatbu - nic z toho leností nezavání. 

V životě jsem si nemyslela, že a) opravdu opustím Prahu, b) na poslední chvíli si tady v naší vesnici začnu připadat doma. Osm týdnů do konce, do odstěhování. Vyklidili jsme garáž a skládáme tam krabice. Blíží se to a mně je hořkosladce, jako s každou změnou. Než jsme měli M., chodili jsme se najíst ve městě. Teď jsme štamgasti v místní kavárně na statku a což o to, ceny jsou tam víc než pražský.  

V životě jsem si nemyslela, že se budu vdávat. Rozhodně jsem si to nepředstavovala. Muž mě požádal o ruku ve Francii, u majáku, chvilku poté, co mi sklouzla noha na kameni a měla jsem úplně jiný starosti. Nepoklekl a já jsem neřekla ano - řekla jsem tak jo, z čehož se stal domácí interní vtip. Chci to hezký a možná jsme našli pěkný místo. Chci to udělat right by me - bejt krásná a mít tam lidi. Plánuju se vdávat jen jednou. 

Pláču u oblečení, ze kterého miminko vyrostlo. Zvedá hlavičku, bojuje s kvasinkama a mně je jí líto. Je jí dobře ve vodě. Užívám si, když na mě usne, vím, že to není na věky. Snažím se myslet na jiný věci než dítě. Chtěla bych nadesignovat hru. Zatím to probíhá klasicky - je to téma, který mě spolehlivě uspí, když se snažím z hlavy vyhnat Jóžina z Bážin a jiný ušní červy. 

Přijede na tejden Londýňanka, což je velkej nečekanej dar. 

Spala bych. Ale v noci jsem spokojená, miminko mám přitulený k sobě. Je tak boží, když spí.