Časomíra

Dny se přelejvaj a letí, a já vůbec nechápu, jak to může bejt tak rychlý. Moje dny řídí:

1. Mužova práce. Ty dva dny v týdnu, kdy je v kanclu, se hrozně vlečou. Trochu se děsím, až budeme v Městečku a bude to celý s cestou ještě o hodinu víc. 

2. Počasí. Co dodat, hnusně je furt, ale minulou neděli jsme si na třetí slunečný den v M. životě střihli s Margit a jejím mužem procházku po Bohnicích (baby's first mental health asylum).

3. Ukončený týdny. Počítáme dvanáctý a je neuvěřitelný, jak se to řítí. 

4. Návštěvy, sluneční paprsky šedivejch dnů. 

5. Čas, kterej běží na katastru a doběhne tenhle týden. Blíží se to. Bezčasí skončí.

Chtěla bych si zaznamenat, že je to hezký. Mít mládě, koukat, jak roste. Jak dělá radost nám i lidem okolo. Jak se směje. Dá se koukat na můj photostream a podle toho to rozklíčovat. Ráno máme veselý vyspinkaný miminko. Přes den je to různý. Jsem odpojená, skoro v zenu, průsery týhle vlády na mě (skoro) nedosáhnou. Lepší řešit hovna dítěte než hovna ve světě. 

Zapsali jsme se na další kolo švédštiny. I když teda za sebe můžu říct, že to první jsem dost odflákla. Ale zase jsem už daleko v Duolingu, u předpřítomnýho času. A občas mě překvapí, kolik toho mi zůstává někde v mezipamětí, a objeví se, když to potřebuju. Jen ta konverzace, ta mi moc nejde. Celkem už rozumím, když naše lektorka mluví, ale když nás rozhodí do breakoutů a máme konverzovat, je to tristní. 

Ale dobrý to je, tak nějak skrz naskrz. Přestože jsme se ještě nepřestěhovali, moje myšlenky jsou u svatby. Našli jsme místo i oddávajícího, a tak nějak se opravdu těším. A ono to sice vypadá za dlouho, ale je to půl roku. Holt si to letos fakt dáváme.