Atomový zeny

Poprvé sedím v křesle a píšu, zatímco dítě spí v posteli. Koukám se, jak dejchá. Koukám se často, navzdory last minute nákupu monitorovací ponožky jsme nikdy monitoru dechu nepoužívali. Přemýšlím o tom citu, co se ve mně rodí a zrodil. O svejch silnejch stránkách a o svejch deficitech. 

Například nejsem schopná dočíst návod do konce. Stává se mi, že vesele chystám večeři podle receptu, abych v posledním bodě narazila na "a nyní vložte do trouby a pečte dvě hodiny". Večeře u nás nebývá včas. Tuhle (ne)schopnost jsem dotáhla tak daleko, že jsem si tuhle na mražený krabičce přečetla Blattspinat, hurá, budou špecle se špenátem. K informaci, že se jedná o filé pokrytý špenátem jsem se v dopracovala, až když jsem měla špecle na pánvi. (Pokud se ptáte, jak je to možný, tak jsem se prostě neobtěžovala tu krabičku z mrazáku vyndat.)

Za vážnější deficit považuju, že mi těká mysl, neumím plánovat, nevím, co nevím. Nevím ani, jak to pojmenovat, ale jinými slovy se často ptám sama sebe, jestli toho dělám dost. O psychomotorickým vývoji jsem si leccos načetla, ale jsem vlastně v pohodě s tím, že dítě roste a vyvíjí se skrze přirozený činnosti. Nebo trávím málo času u podložky a strategickým rachtáním hraček? Afrika, myslím si v takovejch chvílích, a taky ty tisíce generací před náma, co neměly černobílý kontrastní hračky a montesorri. Ale neklid přetrvává. Jsem nesystematická. Celoživotně. 

Londýňanka mi tuhle řekla, že lidem zmiňuje, jak to mateřství "beru s klidem a užívám si ho". Potěšilo mě to. Je pravda, že s klidem ho beru - jestli je to ve víru stěhování dobře, je věc jiná. Například dneska jsem proseděla dvě hodiny na gauči, spící dítě na sobě, ono se to všechno nějak zvládne. 

Protože taky často vytloukám klín klínem, plánuju dále svatbu místo stěhování. Co na to říct, hrozně mě to baví, myslím, že to bude super, dorazí lidi a děti a nebude to úplně malý. 

Dítě se probudilo, co se dá dělat. Uspat prsem na posteli a pak se vypařit aspoň na chvíli funguje. 

Netipla bych si, že mě to bude takhle bavit. Bejt máma. Nebudu lhát, je to náročný. Ale jsem stará a nemám zas až tolik potřeb krom toho se dobře najíst a vyspat. Haha. Napsala jsem to v pondělí, teď ležím ve vaně. Vytouženě. Protože malý začíná být nějak moc jasnej rozdíl mezi osobou s prsem a osobou bez prsa a zejména večer od ní odejít není úplně lehký. Svoje potřeby řeším rychle - rychle jím a rychle piju, ale bejt ve vaně se úplně rychle nedá. A já potřebuju povolit ztuhlý klouby. Jooo vychutnat si dezert nebo sklenici vína, to jsou radosti z jiný planety - házím to do sebe lopatou. Nebo posedět u příspěvku na blog. Pohrát si s pointou. Nespěchat. Vzpomenout si na všechny divný sny, nový věci, co dělá M., její various poprvé. 

V neděli mě muž vyhnal ven, protože mi hrabalo. Času pro sebe mám dost, zásadně, když dítě spí a to pro sebe se odehrává na telefonu. Potřebuju se donutit být produktivnější -- cítím, jak mi ujíždí pracovní vlak. Na druhou stranu ale moje roztěkanost má i svý dobrý stránky. Když potřebuju, udělám toho rychle hodně, třeba sbalím krabici skla nebo kuchyňskejch věcí. Je pravda, že nebýt stěhování, bylo by to všechno asi jednodušší. V sobotu dostaneme klíče. Od našeho domu. Pěkně 1/2 a 1/2 - tohle už nechci nikdy jinak. 

Stále ve vaně. Malá dole občas křičí. Vzpomínám, jak jsem v prvních dnech byla vděčná, když jsem ji přes sprchu nebo sušičku neslyšela. Vzpomínám na ty první dny a neskutečnou něhou, na to malý zvířátko. Vzpomínám a vlastně si milosrdně nepamatuju skoro nic. Ve svým menstruačním kalendáři mám přesně před rokem "sex without protection" a "peak ovulation". M existuje v nějaký podobě už rok. A až na ty večery je tak úžasná, že to víc nejde. Fakt si nemám na co stěžovat, teda kromě toho, že mi padaj šíleně vlasy a na svatbu budu potřebovat paruku.