Trojboj a smutky

Scénář těchto dnů: Na zádech mám dítě, vepředu odsávám, a pak můžu třeba: Udělat si pizzu. Zahrát si Sims. Zavolat si s Londýňankou. (K tomu můžu ještě testovat hru Margitina muže.)

M. zažívá pořád samá poprvé. Nedávno jsme spolu šly samy nakupovat. Byla sama s tátou, zatímco jsem obíhala doktory. Obešly jsme, s návštěvou, ale bez muže, který tvrdí... oblíbenej okruh zakončenej v oblíbený kavárně. Tenhle víkend jsme všichni jeli za rodinou na Vysočinu. Byla 20 minut sama s babi, zatímco rodiče se vesele vydali dělat to, co už dlouho nedělali... na nákup na italský dny do Lidlu. (Achmujbože.) Bude jich ještě mnoho moc, a stejně mě už teď chytá do spárů nostalgie. Miminko, který bylo jen zvířátko, miminko, který se poprvý usmálo. Naštěstí je furt něco novýho, ale stejně mi bývá smutno z toho, jak rychle běží čas. Furt jí trápí bříško, ráda se koupe a splývá, směje se na nás. Dnes v noci spala šest hodin v kuse, a je stále krásně žravá. 

Já jsem mezitím dostala menstruaci (proč???). Což je celkem vtipný, když si vezmu, že ono třaskavý téma druhýho dítěte nějak furt nemám uzavřený (ale odložený je). Něco z toho je smutek za velkou rodinou, kterou bych v jiným životě asi ráda. Něco z toho pocit, že bych M. přála mít sourozence, a velkej balík emocí a myšlenek okolo. 

Mám jednu kamarádku, jejíž dar je být laskavá i v nesouhlasu, a zároveň umět bez emocí formulovat svoje výtky. Ráda čtu, když sem tam pošle někoho do prdele. To bych chtěla umět. Myslím na ni, jak by asi reagovala na moji sestru -- z mojí otázky, kdy začala po porodu menstruovat ona, se stala protivná debata, na kterou nejsem hrdá. Tak moc bych chtěla neřešit, po čem mi nic není, ale nejde mi to, ne, když somebody is wrong on the internet. Racionalita nula, emoce tisíc -- sourozeneckej vztah se podařit nemusí, a i když jakž takž funguje, nikdo nezaručí, že bude fungovat i v situaci, kdy mají oba naprosto opačný názory na výchovu. (A na očkování, s čímž se prostě smířit nedokážu.) 

Přijíždíme do Prahy a já mám hotovej tenhle post o ničem. Připadám si neradostně, navzdory všemu. Část je únava -- jak a o čem mám přemejšlet, když jsem aktuálně jen máma? Chci zároveň zůstat v tomhle okamžiku, kdy je všechno v pořádku a jasný, a zároveň skočit dopředu, kdy bude M. trochu větší a rozumnější a hlídatelnější -- a zároveň mám z budoucnosti nedefinovatelný úzkosti. S mužem jsme sladěný, máme se rádi, ale nemáme na sebe téměř čas, a čeká nás stěhování. A plánování svatby. A já si přijdu nejvíc neefektivní. A do toho trumpobabišová budoucnost. Když se zhluboka nadechnu, dojde mi, jak jsem neustále sevřená. (Těším se, jak v novým domě budu chodit do bazénu plavat. Plavání mi hrozně chybí, ale toho času, co mám pro sebe, je strašně málo, a 90 procent se ho odehrává doma.)