Nespím

V pátek jsme uzavřeli šestinedělí. Od pátku se taky počítá, kdy dítě v noci moc nespí a já jsem -- dřevěná? Skleněná? Gumová? Mám pocit, že se dají použít všechny varianty (prove me wrong), a že jsou všechny výstižný -- jsou snad dřevo, sklo nebo guma vyspinkaný do růžova? 

Momentálně mám do růžova daleko, jak jen to jde. Dítě vedle mě chrupká. Já jsem vzhůru od dvou. Vzala jsem si prášek, už hodinu i přes něj nic. Svědí mě všechno, nemůžu najít tu správnou polohu. Musela jsem najít silnější špunty, protože navzdory práškovému zklidnění mě každý zavrtění a kvíknutí probere a zdvojnásobí mi tepovku. 

Není divu, že když vzpomínám na ty první týdny, nepamatuju si nic. Jsem nasraná -- na sebe, že nedokážu zabrat, copak jsem idiot, že nespím?? Na muže, že je muž, že je v jiný místnosti, že může od jedenácti chrnět. Na to, že pracuje, a tudíž mi nemá, jak pomoct. Zabte mě někdo. Špunty mimochodem nefungují, dítě slyším i tak. 

Chtěla bych víc psát. Opravdu mě toho napadá hodně, ale stejně rychle to mizí. Bsk tvrdil, že bych mohla psát stejně dobře, jako ve dvaceti, a že to je jen trénink, ale já úplně nesouhlasím. Možná to neplatí pro všechny, ale pro mě, kterou vždycky inspirovala náhodnost vztahů a událostí, je sezení doma a filozofování nedostatečnou inspirací. Poetičnost mládí je pryč, zbývá pragmatičnost (zaznamenat si, že tenhle M. první leden byly hromady sněhu i v Praze), úzkost a smutek nad plynutím času. Stejnej lump, co z malinkatého tvorečka M. dělá přítomné a zvědavé miminko, krade čas mejm rodičům. Procházela jsem svoje starý deníky. "Zítra je zase ta zasraná škola." "Byly Vánoce - blbý koledy! Poslouchala jsem tajně walkmana." Víc jsem se nahlížet neodvažovala, a jestli je někdy předám M., si taky ještě rozmyslím. Možná spíš svejm vnukům. 

Možná málo pláču, respektive málo se zamýšlím nad tím, jak mi je. Oproti představám o šestinedělí, zhusta založenejch na zkušenostech mejch kamarádek, jsem zas tak nebrečela. Ale jsem míň okoralá, blíž ke smutkům a strachům. Blíž smrti, na kterou si člověk sáhne při porodu a při straších, co všechno by mohlo bejt špatně. Blíž křehkosti života. A zároveň cynická, těžko v sobě hledám víru v lidskost a lidství. 

Chybí mi objetí dospělýho člověka. Nejen muže, i kamarádek, který když přijdou, překáží jim dítě, který mám na sobě. Chybí mi spát v objetí. 

Zítra nás čeká první očkování, takže k aktuálnímu stavu, kdy dítě opět spí naprosto náhodně, přihazuju další hod kostkou.